Hlas divočiny

"Když má chlap tohle, víc nepotřebuje..." říká John uprostřed zasněžených hor a v objetí přitom nesvírá Angeliku, nýbrž Bucka. Souhlasím s ním a dodávám; když má člověk dobrodružnou povahu, víc ani od filmu nepotřebuje. Třebaže je to jinak taková vlažná polívčička, láska k přírodě (stejně jako láska k psům) z ní dělá chutnou večeři. (17.08.2012)

Sympatický přepis Jacka Londona svedl dohromady Charltona Hestona a Michèle Mercier, pro kterou tahle produkce znamenala poslední práci na filmu po intenzivních letech od roku 1957, kdy debutovala. Po té se ještě několikrát vrátila před kameru, ale nikdy už ne na dlouho. Uvidíme, jestli jí její současný seriál o něčem přesvědčí. Ve Volání divočiny dodržela kodex svých filmových předchůdkyň, které se tak často ve zlomu vlastní kariéry ocitaly se svými příběhy na Divokém západě. (06.02.2009)

Tak tohle převekslování Jacka Londona na plátno je opravdu hodně hodně volné, a i když se nedávno zesnulý Ken Annakin zcela podle mého očekávání nedokázal vyrovnat Londonovi v příběhu, ba ani onu neuvěřitelnou živelnost Aljašky & Aljaščanů filmu nevtiskl - ostatně, měl na to pouhých 100 minut prezentace - popasoval se s látkou se ctí. Na dostatečnou úroveň tak CALL OF THE WILD pozvedává dobře ztvárněná Aljaška, víceméně abstrahovaná od zbytečných keců, teatrálních kudrlinek a příkras, a moc hezká paralela mezi začátkem a koncem, kterou jsem si osobně musel na začátku filmu znovu dohledat. Dneska už by se to filmu pravděpodobně nestalo a snímek by tedy na konci dopověděl začátek podruhé - holt daň za nepozorného, zhýčkaného a přezásobeného diváka 21. století. Znamenitá je tradičně i Morriconeho hudba, která Londonovu severskému eposu samozřejmě chybí a kterou jsem si jako nevelké děcko při čtení Bílého tesáka takto rozhodně nepředstavoval (70%). :-) (08.10.2009)

Knížku jsem nejspíše nečetl a pokud ano, tak mě asi moc nestrhla, že si ji nepamatuju. A totéž se dá říct o filmu. Nejsem úplně fanda podobných "pejskových" filmů a je to jen taková směska různých příhod spojená právě psem Buckem bez pořádného příběhu. Na druhou stranu se tomu nedá nic vytknout. Mrazivá a krutá Aljaška, pejsi i vlci jsou roztomilí i brutální, hudba je krásná, Charlton Heston v hlavní roli drsného dobrodruha je neselhávající jistota a v roli cílevědomé obchodnice mírně odvétající Angelika je taky slušná. Atmosféra, herci i všechno kolem fungují, u brutálních soubojů psů či "tréninku" Bucka jsem přivíral oči a říkal si, že tohle by dnes (díkybohu) neprošlo. Nenudil jsem se, doplnil si vzdělání u solidně natočeného filmu, na 4* mi to stačí. Dobrodružný film roku 1972. (30.01.2023)

Natočit film, který by byl alespoň tak londonovský jako jeho literární předloha, nebylo nikdy snadné. Zdánlivá přímočarost zejména jeho drsných severských próz by k tomuto pocitu mohla přímo svádět. Záměna za klasický dobrodružný (akční?) žánr je svůdná a cesta do pekla podprůměru a kasovního trháku v tomto kontextu až ďábelsky snadná. Připočteme-li k těmto svodům klasické a v mnoha ohledech rovněž kasovně svádějící herecké obsazení (Charlton Heston, Michelle Mercierová) je výčet mámení a návodů dovršen. Přesto - nebo právě proto - se režiséru Annakinovi podařilo z těchto pomyslných osidel vyváznout a při zachování vnějškových kulis dobrodružnosti ještě dále rozvinout základní nerv Londonovy předlohy. Je jím její ekologický rozměr, skutečnost, že hlavním hrdinou je pes a lidské postavy jsou vnímány především jeho zrakem i hodnocením. Svědectví, které se nám tímto způsobem nabízí, není z nejlichotivějších; o to výstižněji však zachycuje genia loci klondijkovského údolí a vůbec drsné aljašské a yukonské přírody, jak se s ní postupně Američané začali seznamovat poté, co koupí získali někdejší Ruskou Ameriku. Neméně zajímavé je ve VOLÁNÍ prolnutí světa dvou blízkých živočišných druhů: psa a vlka a oslava inteligence zvířete, které funguje v lidském hodnocení nejen jako symbol věrnosti a obdivu, ale - skoro stejně často - i jako nezasloužené východisko mnoha nelichotivých přízvisek a brutálních nadávek. V každém případě se divák nenudí a film utkvívá v jeho paměti i dlouho poté, co ho zhlédl. Kvalita nemusí být vždycky v řvavém obalu; tím nejlepším doporučením zůstává totiž neopakovatelný zážitek, který nabízí. (15.08.2009)