Planéta opíc

"Lidská moudrost jde ruku v ruce s idiotstvím." Jako příslušník lidského plemene, které neustále testuje, co jeho planeta ještě vydrží, jsem kdysi u tohoto snímku pocítil vážné varování. A cítím ho i dnes, kdy má nejeden opičák přístup k červenému tlačítku. Naštěstí s tím nemohu nic dělat, tak alespoň občas navštívím Planetu opic, kde pomáhám Taylorovi najít řeč, uhýbat nástrahám a svlékat divoženku Novu. Mě to tam zkrátka baví, ale v ZOO už se na gorily, orangutany, šimpanze, makaky ani paviány nekoukám s takovým nadšením jako dřív. Snad jen kosman zakrslý mi připadá sympatický, ale obezřetnost mne neopouští ani u jeho klece. (01.01.2016)

Nevím, co jiného bych zde měl napsat, ale bylo by dobré zdůraznit to hlavní - tenhle film JE kultovní a to po právu. Atmosféra je tíživá i 40 let po natočení tohoto snímku a jeho poselství (bohužel) je také pořád aktuální. Krom té slavné závěrečné scény (která mi byla vyzrazena, takže jsem si konec nemohl pořádně užít) na mě zapůsobila i scéna u soudu. Navíc ta podmanivá hudba od Jerryho… o klasice se těžko píše, na klasiku se musíte podívat a pochopíte. 100 %. (19.10.2011)

Zpochybňuje-li někdo uměleckost fantastiky (je to ruské hlubší i širší vymezení než klasická anglosaská sci-fi), měl by zhlédnout tento film nebo např. skvělá Čapkova díla (RUR, VĚC MAKROPULOS, KRAKATIT, VÁLKA S MLOKY, TOVÁRNA NA ABSOLUTNO) vedle mnoha jiných. To první i poslední, které od fantastiky můžeme i musíme očekávat, je přesvědčení, že svět budoucnosti, je-li zvláště dobře postižen, je "pouze" dokonale vyjádřeným, skrytým rozměrem naší současnosti. PLANETA se vyznačuje silným, ideově založeným příběhem, rozvíjejícím mimořádně nápaditou fabuli. Průhledná alegorie umožňuje na opičích hrdinech vyjádřit všechna negativa minulého století, aniž by bylo nutno sahat k faktografizující popisnosti. Trikové umění, použité v tomto filmu, zřejmě dalekosáhle předstihlo svou dobu; jisté je, že i dnes jeho projevy působí svěže a až neokoukaně. Ocenění zaslouží silný dystopický závěr, který tolik připomíná již zmíněný čapkovský pohled. Silné filmy nesnesou nastavovaná pokračování a PLANETA OPIC není v tomto ohledu žádnou výjimkou. Čtyřicet let po premiéře je stále čemu se divit, co domýšlet, nad čím žasnout, proč odcházet oprávněně uchvácen a stržen. PLANETA patří určitě ke klasickým, zvláště silným dílům svého žánru. (21.02.2008)

Rozhodl jsem se napsat k tomuto filmu komentář...a jak tak nad tím přemýšlím, nemám snad co k této esenci dokonalosti a mému 2. nejoblíbenějšímu sci-fi co říct. Má dost možná vůbec nejsympatičtější a nejoblíbenější podkresová hudba od arcimága Jerryho Goldsmithe rozjíždí jeden z nejzajímavějších příběhů kinematografie, mrazivou, dechberoucí podívanou, která NIKDY neztratí své kouzlo. Masky v Planetě opic budou navždy vypadat skvěle, protože jsou zkrátka pravé, ručně dělané. Digitální efekty stárnou rychle a časem jsou k smíchu. Planetě opic se však směje jen blbec. Lovecraftovské pravidlo přikazující závěr, který má překonat vše, co jsme dosud v příběhu zaznamenali, je zde předvedeno učebnicově. Není problém takový závěr vytvořit v prázdném filmu, ale ve snímku, který nás dusí neustálými nápady a neuvěřitelnou propracovaností a bezchybností, je to teprve oříšek. V Planetě opic je však závěr, který v této kategorii v mém osobním žebříčku nese jednoznačné 1. místo a jediná škoda je, že je tak neuvěřitelně známý a provařený, že málokdo dokáže před zkouknutím odolat jeho prozrazení. Jelikož jsem ale Planetu opic viděl poprvé snad v šesti letech, nikdo to nestihl a já byl v šoku, v šoku přesně takovém, v jakém jsem měl být. (18.04.2006)

Dětská neznalost mě kdysi připravila o pointu, protože jsem o ní jednoduše nevěděl. V komunistických slabikářích moc obrázků z imperialistických zemí nebylo. Po letech ale splácím další filmový (a především skladatelský) dluh. A po shlédnutí trailerů na ostatní díly myslím, že matné vzpomínky na ně nechám klidně spát. (30.10.2007)