Jana Eyrová

Čím víckrát to vidím, tím víc mi přijde, že mezi hlavními představiteli to nejiskří tak moc, jak by mělo. Připadá mi, že si stále drží jakýsi odstup, i když jsou zrovna v tolik očekávaném objetí. Myslím, že začátek v sirotčinci je až příliš dlouhý na úkor zkráceného a zjednodušeného konce. Přesto se mi film velmi líbí, je to dosti zdařilé zpracování knihy. A já si teda nemůžu pomoct, ale pan Rochester dle mého není vůbec ošklivý. Právě naopak mi přijde jako přitažlivý a charismatický muž. (24.12.2007)

Soudit, že dílo velkých anglických spisovatelek přelomu XVIII. a XIX. století náleží k výtvorům neblaze proslulých románků tzv. červené knihovny typu Vlasty Javořické, je názor, který více než o spisovatelkách vypovídá o svých nositelích. Srovnání Zeffirelliho a Jordánové nevyznívá pro českou verzi špatně. Zeffirelli je více britský, více romantický a také zřejmě více křesťanskopuritánský. (Jde ovšem o rozdíly v odstínech a o dílčí posuny v kvalitě, tedy o věci, které jsou subtilní a vždy tak trochu věcí názoru.) Vyniká i rozdíl ve výpravnosti daný odlišnostmi televizní černobílé a klasické barevné filmařské metody. Kačerův Rochester je v porovnání se Zeffirelliho představitelem méně ostrý, více civilní a celkově jaksi "češtější". Britské exteriéry jsou samozřejmě autentičtější. V obou případech jde o zdařilé zvládnutí klasické evropské literární látky a o velký zážitek. Bude zajímavé sledovat, nakolik Zeffirelliho adaptace bude odolávat zubu času. Domnívám, že její šance jsou v každém ohledu značné. (05.11.2007)

Byla doba, kdy Jana Eyrová bydlela jen v mé představivosti a měla jsem docela jasnou představu o jejích způsobech vystupování i vzhledu. Filmové podoby oblíbené knížky ovlivnily mou představu a některé se k ní velmi přiblížily. Osobně váhám, zda je lepší Samantha Morton nebo Charlotte Gainsbourg (zaujala mě i Jana 2006, ale srdcem jsem k ní nepřilnula jako k těmto dvoum). Zeffirelli měl neobyčejně šťastnou ruku při výběru ústřední hrdinky a to jak v jejím dětském vtělení v Anně Paquinové, tak v ztělesněném vnitřním půvabu Jany Eyrové dospělé, které Gainsbourgová dala neobyčejnou oduševnělost, která se zračí v každém pohybu, její vnitřní krása je magnetická a zjemňuje asketickou, vážnou tvář předčasně dospělé dívky. Zeffirelli nám poskytuje dostlova obrazové hody. Každý záběr je poezie a propracovaný dokonale barevně vyvážený obraz. Interiéry skvostné. Kostými přesné. Taky nám nabízí poměrně značnou část filmu věnovanou období dětství, ale těžko odolat když má k dispozici Annu Paquinovou jako malou Janu, má úžasnou Helene a úžasnou Amandu Root jako slečnu Templovou a Geraldine Chaplinovou jako její protiobraz. Lowoodská škola má nezvykle projasněné vyznění, kdy nezobrazuje jen tyranii učitelů, ale ukazuje i sílu s světlo, které tam Jana objevila právě díky slečně Templové. Navíc při změnách, které Zeffirelli dělá, mě k velké potěše nezapomíná na osudy dětí v Lowoodské škole. Nechává laskavou slečnu Templovou strážit jejich blaho a ani Jana Eyrová na ně nezapomíná a když nenadále zbohatne nedělí se pouze s rodinou bratrance, ale chce dát peníze právě i Lowoodské škole. Líbí se mi i že Jana v den svatby vzpomíná na nepřítomnou Adélu a je jí líto, že byla poslána do školy, líbí se mi, že o Adéle mluví Jana v závěru stejným dechem jako o svých dětech. Při posledním shlédnutí jsem ocenila i některé chytré zkratky, které tam Zeffirelli udělal. Pokud jde o zpodobnění pana Rochestera. Podle mého je těžké říci, zda někdy je tato důležitá, ale velmi komplikovaná postava zpodobněna naprosto. Jeho jde interpretovat různými způsoby a každý z herců, který se této ujal k tomu přistoupil jinak. Osobně mě nejvíc lahodí pojetí Daltona, ale nemohu zatratit ani ostatní. Osobně mě potěšil i tento smutný, rozčarovaný muž, jehož pojetí bylo jemné, smutné a sarkastické. Hurtův Rochester mi připadá také nejlaskavější, což se mi moc líbilo. Vedlejší postavy jsou obsazeny luxusně. Z filmového hlediska splňuje právě tato adaptace předsatvu filmových hodů, kdy jsou mi servírovány skvělé kamerové scény, dokonale volená hudba, dotažené herecké kreace. Čtěnář chce více a nechce zkratku a chce tam tu a tu svou oblíbenou scénu, ale přesto nemohu jinak. Oblíbený režisér si hraje s mým oblíbeným příběhem a umí. Krása, poezie a laskavost dominuje tomuto zpracování. (21.10.2007)

Hodnotím nadpremerne štyrmi *, ale aj tak mám voči niektorým veciam výhrady. Sú konkrétne dve: 1. Málo vášne medzi hlavnými predstaviteľmi a 2. Koniec, ktorý tvorcovia len tak preleteli. Mali sa mu venovať viac(mám na mysli čas odlúčenia Jany a Rechestera) a kľudne mohli ubrať z úvodu(Janino detstvo). (25.09.2008)

"Navzdory skvělému režisérovi je pro mě tahle adaptace mého oblíbeného románu zklamáním. William Hurt opravdu není "divoký vulkán" nýbrž naprostý flegmatik." Tak část tohoto komentáře jsem napsala asi tak před půl rokem. Trochu jsem změnila názor. Zklamání to není, je to jen jiné vyprávění než jak bych si ho já představovala. Když se člověk oprostí od "svého ideálního vidění" a dovolí i výklad jiný, může být i mile překvapen. V příběhu opravdu nelétají vášně a hromy a blesky, režisér spíš všechno vsadil na klidnou, melancholickou notu a podle toho vybral i představitele. Jane v podání Charlotty Gainsbourg je vnímavou a citlivou dívkou, Rochester Williama Hurta tedy opravdu není "vulkán", ale zklamaný, unavený - občas ironický, ale vlastně milý člověk. Oba herci k sobě ale byli vybráni dobře. Velkou výtku mám ale ke způsobu sestřihu filmu. V tomto směru se mi daleko víc líbila verze z roku 97. Tam (přestože na to měli cca o 10 minut méně) jsem měla pocit, že mi nic nechybí a vše podstatné bylo řečeno. Tady mi zase přišlo zbytečně dlouho natahované dětství a vlastně od svatebního dne se děj hnal přímo úprkem. Zkrátka tu mám pocit nevyrovnanosti. Celkové hodnocení 70 %. (25.02.2007)