Tři Lucie

Nejistá Kuby cesta za samostatností. Příběhy tří Lucií. Tří žen. Tří epoch. Napříč historií hledají Lucie náhradu za otce, nacházeje ji v mužích, jež se jim stanou osudovými. Každá ze tří uzavřených, přesto nikde nezačínajících a nikdy nekončících kapitol je vyprávěna mírně odlišně, v každé – první tragické, druhé melodramatické třetí, kulminující mezi budovatelskou veselohrou a latinskoamerickou telenovelou – režisér projevuje pochopení pro hrdinku, bojující s větším či menším úspěchem proti své roli ve společnosti, potažmo v dějinách. Filmařsky nejnápaditější, dramaticky nejsevřenější je první část, zasazená do roku 1895 (boj za nezávislost) a vystavěná na ostrých kontrastech světa lepší společnosti a zubožené lůzy. Jejich rituály jsou v zásadě totožné, s tím rozdílem, že první se k nim uchylují z nudy, druzí z nouze. K prolomení třídních bariér dochází v části druhé (rok 1932, svržení diktátora Machady), k jejich definitivnímu odstranění v té závěrečné (196., tzn. po nástupu Fidela), kdy jsou ze všech vzájemně si pomáhající soudruzi. Jakkoli z dnešního a zdejšího hlediska ideologicky nelibá, není nejvíce kubánská (díky hudbě, indiánskému původu hrdinky a vystrnadění kolonizačních vlivů) poslední kapitola režijně odbitá a když ničím jiným, mistrným užitím střihu ke zhuštění vyprávění dokáže zaujmout. Rychlý střih, „akční“ ruční kameru a různorodost (hudby, způsobů vyprávění, prostředí) bych viděl jako hlavní důvody neobyčejného spádu, jež Tři Lucie mají a díky němuž jsou jakékoli obavy vyvěrající z popisu „sto šedesát minut dlouhé kubánské drama z 60. let“ zbytečné. 85% (22.04.2011)

Epic. Možný zahraničný výraz pre toto dielo. A nieje to len pre jeho honosnú dĺžku. Ono je to vlastne snímok, ktorý ponúka všetko, čo kinematografia ponúknuť môže ( okrem sci-fi ). Ale! A to je v tomto prípade podstatné. Nemá to aj napriek režijným kvalitám, silu upútať na celé dve aj pol hodiny. Príde mi to ako niečo megalomanské, čo niekto uchopil za nesprávny koniec. Hold, to sú roky 60te. (12.03.2019)

Krásná exkurze na Cubu, mezi její obyvatele (lépe řečeno obyvatelky) a taktéž i do její historie. Každá z povídek má co říct, ale ta první mi přišla oproti těm následujícím o něco slabší. Nejvíce se mi líbila asi druhá v pořadí, která mi sedla jak tematicky, tak i zvolenými herci. Poslední povídka už byla, přes své téma, hlavně lehce ironickým pohledem na kubánskou povahu, což bylo také zajímavé. Zkrátka pozoruhodné dílo ze země, k jejíž kinematografii se zase tak často nedostaneme. (09.07.2010)

Lucía, neboli žena zajatkyní vášní doby i vášní srdce. Humberto Solás sice postupně představuje tři různé filmové styly, avšak dělá to po svém, zachází do krajností, do grotesknosti, víří náladou, aby vycenil zuby a spatřil lidskou důstojnost. Kameraman Jorge Herrero předkládá pečlivě uspořádané obrazy, neklidně pulsujícím pohybem kreslí psychedelická zákoutí lidských duší, bolest a bídu toho lidského spolubytí. Vírový pohyb obrazu uvádí do pohybu synchronní tanec těl i citů, jeden tanec je překrýván druhým, tančí se na slunci, tančí se ve křiku zoufalství, tančí se ve vlastním nitru. Hudební podkreslení Lea Browera zvýrazňují a doplňují leitmotivy situací. První dílek spojuje osobní intimní zkušenost s nadosobním rámcem, ve druhém subjektivně nalézaný smysl volá po obecné platnosti a třetí díl pak osobní intimní zkušenost představuje jako moment, jehož můžeme využít ke svému vlastnímu uskutečňování. Rok 1895 a nové rozhoření bojů za nezávislost. Aneb náhle zjevící se iluze lásky a lákání lásky jako past, do níž se řítí Lucía (Raquel Revuelta). Víra v lásku se mění ve zmar, běs a věčnou rozervanost. Nesporných úspěchů, jak dokazuje Rafael (Eduardo Moure), lze docílit taktéž netradičními způsoby. Rok 1932 a počátek pádu diktatury Gerarda Machada a následný nenápadný nástup Batistovy diktatury. Aneb láska jako osobní protest a revolta, jež však díky všem okolnostem vnějším nabývá obecnou platnost. Láska opětovaná dodává sílu, jak poznává Lucía (Eslinda Núñez), avšak protest úplný vyžaduje celkové nasazení, jak poznává Aldo (Ramón Brito). Protest jako forma útěku, nakonec nezdařeného. Rok 196.. a manifestace skutečného úspěchu revolučního vítězství. Aneb láska jako možný impuls k překonání předsudků, tj. střet tradičního s tím, co díky emancipaci zdravě nabírá na sebevědomí. Bezelstně vitální Lucía (Adela Legrá), chorobně žárlivý Tomas (Adolfo Llauradó) a jejich manželský svazek. Dokáže však láska překonat vlastní omezení? Lucía, to je vír a osobní účast v centru dění a ženská emancipace volající po naplnění svých vlastních potřeb. Poezie, pohyb, detail, lákání a choreografie proudu, stylová filmová výpověď revoluční Kuby. Pozoruhodná Solásova filmová nekompromisnost. (21.05.2024)

Kubánské filmy mají podle všeho společný jeden důležitý prvek - je v nich obsažena jejich národnost, jejich kultura, jejich politika, jejich specifika. Tohle je pro národní kinematografii neskutečně dobře a Solásovi se to navíc povedlo prezentovat rovnou na třech ženách jednoho jména. Dlouhá, ale nikoli nezajímavý film. (09.07.2015)