Posedlost

„Řeže nás na kusy, Marku!“ – „Možná jsi jen přišel nevhod.“ Hlavní myšlenku tohoto vpravdě ujetého filmu bych shrnul jednou (myslím velmi výstižnou) větou: „Marku, berete si zde přítomnou Annu za právoplatnou manželku a budete ji ctít a chránit, v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví?“ Zpočátku to vypadá na docela obyčejnou sondu do partnerské krize 2 dosti emočně nevyrovnaných (rozuměj vyšinutých) manželů. Jenže postavy se postupně chovají čím dál bláznivěji, míra jejich „pošahanosti“ graduje, chvílemi je to skoro na hranici snesitelnosti. To díky tomu, že herectví v tomto filmu je maximálně přehnané, uřvané, afektované, rozmáchlé (místy se zde docela dobře definuje pojem „přehrávání“). Herecké výkony korunuje scéna v podchodu, kde se Isabelle Adjani opravdu vyřádila, a na to několikaminutové ječení, trhání sebou a házení šíleného výrazu na všechny strany, divák jen zírá, neschopen skoro ničeho jiného než nejistého smíchu (i když jak tady tak čtu, pro někoho je to skoro vrchol herectví, ehm). Ne že by to však bylo jen o její Anně (a učitelce Helen…wtf?!), Mark, Margit, Heinrich a jeho matka, oba detektivové (zvláště pan Nenápadný)…všechny ty postavy jsou silně jeté, jediným alespoň trochu normálním jedincem je syn Bob (který se začne chovat divně, zřejmě už „pod vlivem“, až ke konci). A mužští zástupci se zde snad všichni zvláštním způsobem ošahávají (taky jsem nepobíral). Stejně mimoňské jsou i dialogy, které film vyplňují, viz třeba scéna: „Co děláš?“ – „Třídím věci na vyprání.“ (a následně Anna strčí oblečení do ledničky). Jenže mimo je zkrátka celá Posedlost, která se proměňuje na čím dál větší anarchii a psycho jízdu. Horor to není ani omylem (nejvíce „děsivé“ scény jsem rozpačitě prosmál), leda, že by šlo o žánrovou parodii, ale na ni mi to všechno přijde zase moc nechtěné. Tak či tak, doopravdy si užít tuhle bláznivou hříčku zřejmě může (i když to tak úplně podle zdejšího hodnocení nevypadá) spíš jen určitá část divácké obce (která nemá místy zoufalou potřebu naběhnout na scénu a všechny ty „mentály“ pokropit plamenometem…moje maličkost). Filmu neupírám originalitu (nechybí tu dokonce ani trocha filozofie), ale zase za jakou cenu, že? Posedlost hodnotím průměrem a sice nechci pana režiséra po 2 filmech zcela zavrhovat, ale zřejmě to tak úplně nebude moje krevní skupina. „Jsem ve válce proti ženám. Nemyslí dopředu. Není na ně spolehnutí, nedá se jim věřit. Jsou nebezpečné.“ – „Jediné, co máme všechny společné, je menstruace.“ (29.03.2015)

Spojenie psychologickej drámy a odporného hororu na hrane úchylnosti, bizarnosti a recesie. Najcronenbergovskejší, Davidom Cronenbergom nenatočený film vôbec. Niečo ako Mláďatá a Pavúk dohromady, a zrovnanie s VonTrierovým Antichristom má tiež niečo do seba. Ibaže keby to točil Cronenberg, nenatočil by skvele iba scény šialenstva, záchvaty a naturalistické, či krvavé scény zlučujúce ľudskú sexualitu s duševnými poruchami, alebo s organizmami neľudského pôvodu (mimochodom jedna z jeho obľúbených tém); dotiahol by film dokonca aj čo sa týka deja a zrozumiteľnosti rozprávania. A práve to je jediná slabina Zulawskeho filmu: všetky tie šialené scény sú veľmi sugestívne a niektoré skoro až nezabudnuteľné (Isabelle v metre, záver), ale nedržia až tak pohromade, ako by to dokázal David so slabším scenárom a béčkovými hercami. Takže hviezdička dole za trošinku nezvládnutú réžiu v nehororových pasážach. 90% (25.05.2012)

Filmový tanec svatého Víta, kde si nebudu nalhávat, že jsem pochopil metafyzické pozadí celého obrazu, byť některé výjevy byly přece jen zcela zřetelné. Svůj výklad si raději nechám pro sebe, ale v rámci rychlé freudovské psychosebeanalýzy jsem si vyšel jako prase, vše je tedy v naprostém pořádku. V komentářích se tu často objevuje, že se jedná o těžce stravitelný a náročný kousek, což nemohu potvrdit. Velmi rychle jsem totiž přistoupil na Zulavského pravidla, tedy, že žádná nejsou a vůbec to nedává smysl. Koneckonců to poslední několikrát sděluje ústy svých hrdinů i sám autor. Touha po pochopení pak samosebou může vést k bolehlavu, nesmysl totiž nelze chápat, pouze přijmout. Hned po projekci bych, se přiznám, ale s hodnocením šel mnohem níž, nicméně tohle je klasický případ díla, které je dobré si nechat v hlavě uzrát, samosebou za předpokladu, že vám do ní něco zaseje. Nesmyslně geniální trojka! (29.03.2020)

Skôr než o horor ide o nervovoparalytickú sondu do hlbín jedného odumierajúceho manželského vzťahu. A hoci sa režisér nevyhýba ani hororovým rekvizitám (slizké monštrum, s ktorým protagonistka zdieľa ruiny bytu, vrátane manželskej postele), slúžia mu skôr ako metafora, než žánrová ingrediencia. Považujem sa za dosť otrlého diváka, ale Zulawského film ma chvíľami naťahoval na škripec s väčšou intenzitou, než s akou Leatherface štartuje pílu po zaklopaní neohlásenej návštevy. Zmar, bezútešnosť a koncentrovaná vyšinutosť prýšti z každej sekvencie filmu a ak veríte známej Nietzscheho sentencii („ak človek nazrie do priepasti, aj priepasť nazrie doňho) potom verte tomu, že Possession sa vám zavŕta do duše ako červotoč. Keď som videl nádhernú Isabellu Adjani v Herzogovom Nosferatovi, bol som presvedčený, že už nikdy neuvidím čitateľnejšie stopy šialenstva v ženských očiach, ale v Possession svoj vlastný svetový rekord niekoľkonásobne prekonala. Uff, toto je poriadne hustá šálka kávy. Keby som bol citlivka, tak si to pri záverečných titulkoch nechám prejsť hlavou ako Kurt Cobain. (09.05.2006)

Totálně šílený psycho film, který celkem brzy přechází do roviny totálně šílené psychiatrie a já nevěděl, zda mám Posedlost velebit kvůli sérii neskutečně vtahujících psycho scén nebo Andrzeje Żuławského za ty 2 hod.+ strávené u jeho filmu proklínat. Nicméně jak se mu daří během všech akčních a psycho scén vytvořit údernou atmosféru, ten povolující zbytek mezi tím často vázl a mně zůstávalo až jedno, co se mezi postavami vlastně děje. Zvlášť když jsem časem i přes valnou snahu o realismus postrádal trochu funkčnější logiku. Chápu záměrně přehnanou vyhrocenost ze strany režiséra, současně mi však vývoj děje hrající na nečekané zvraty, se snahou o psycho horror za každou cenu, nesedl, zvláště u scén, jak se během minuty oba z manželů začnou z ničeho nic řezat do různých částí těla, když se časem objeví coby šokující odhalení WTF fantaskní prvek, příp. k závěru se celý film ještě plně změní na akčňák plný šílených honiček, rvaček a přestřelek. Celá tahle šílená jízda už na mě byla jednoduše moc... Ty 3* určitě z velké části patří Isabelle Adjani, u níž jsem obdivoval, co vše zde v naprosto nevídané míře dokázala rozehrát, třeba ve dlouhém monologu na pokraji šílenství v detailu před třesoucí se kamerou nebo během několika minut hysterického záchvatu v metru. Klobouk dolů! Sam Neill mi oproti ní přišel jako nezáživný ňouma, byť se svou postavou na poli šílenství se činí taky celkem švihle. Bennentovi staršímu se i na menším prostoru povedlo vystřihnout řádně slizkého mazlíka. :o) Celkově nezaměnitelný film, jaký z mnoha důvodů nelze vytěsnit z paměti, ale párkrát jsem měl pocit, že mi z něj hrábne taky. [70%] (30.06.2024)