Zlomené kvety

Osud květin ve váze u Dona doma, políbení ruky od Laury či úvodní chůze pošťáka mezi dvěma světy oddělenými živým plotem - to je převážně obrazem sdělující král nahodilosti Jarmusch. Tlumeně, lidsky a s humorem v černém saténu o nevyzpytatelnosti osudu a touze každého člověka hledat ve svém životě něco, co postrádá, přičemž mnohdy ani netuší, co to přesně je.. Melancholický nezbeda Bill Murray tou otráveností sice připomínal jistého švába z japonského hotelu, ale lze mu to mít za zlé, když je v rolích vyhořelého hmyzu tak dobrý..? (17.06.2014)

Moje první (ale asi ne poslední, protože čt2 chystá další min. 1 jeho film) setkání s Jarmuschem. Ale na film jsem se chtěl podívat hlavně kvůli Billovi. Chvíli jsem si říkal, jestli mě nečeká druhé Ztraceno v překladu, poté se to začalo jevit jako Všechny moje lásky. Ale ve skutečnosti to bylo něco úplně jiného. Jak už zde někdo napsal, výsledkem neměl být ani tak cíl cesty, ale samotná cesta. Ovšem konec, to je lahůdka (nebo taky nestravitelné sousto) pro (nejen) vnímavého diváka. Bill Murray ukázal herecký výkon, který vyjádřil hlavně pomocí jeho očí, grimas v jeho tváři. Málokterý herec by to v této zkoušce obstál, avšak to neplatí v případě Billa (tímto výkonem mě nahlodal k přidání si ho do oblíbených herců). But on the other hand, fanoušek rychlých akčních filmů, neustálého povídání a drsných hlášek si tu asi nabije kokos (takže hodnocení 3* a míň bych se ani nedivil). Zatím hodnotím 4*, ale tenhle film si přímo říká o druhé zkouknutí, důraznější pochopení a vůbec vychutnání si tohoto snímku. Výstižný komentář: Matty. (09.07.2008)

Tento film plyne pomalým tempem, které však nenudí, jelikož se neustále něco děje, hlavní hrdina se střetává se svými starými láskami a snaží se přijít na to, která je otcem jeho syna, o němž dosud nevěděl. Za zmínku stojí rozhodně hudba, kamera a taková nenáročnost, ktrou je tato netypická road movie charakteristická. Nemohu najít nějaký správný přívlastek, který bych Jarmuschově počinu dal, takže si vypůjčím od jiných uživatelů - laskavé, sentimentální, nostalgické, melancholické, ale i pozitivní, sebereflexní. (26.05.2012)

Bezpochyby nejlepší road movie za posledních pět let. Bill Murray a jeho minimalistický projev, to od Ztraceno v překladu sedne jedno ke druhému lépe než prdel na hrnec. Bill natáčí jeden kvalitní film za druhým a poslední léta ho můžeme vidět excelovat v minimálně jednom filmu ročně (2003 - Ztraceno v překladu, 2004 - Život pod vodou, 2005 - Zlomené květiny, Ztracené město). Jeho herecký projev není z tohoto světa, vedle něj podávají solidní herecké výkony i ti, od kterých bych to nečekal. Sharon Stone vůbec nevadí a dokonce mi byla sympatická (i když ne tak, jako její dcera Lolita :)). Velice příjemná, pomalá "komedie" s bravurní kamerou, super detektivem amatérem a výborně zvolenou hudbou. A ten konec... (08.12.2006)

Vynikající mírně existenciální film Jima Jarmusche o tom, že není dobré přehrabovat se ve vlastní minulosti, protože ta už k nám nepatří. Na počátku této ,,skoro" road-movie divák spatří dva světy propojené dvojicí ústředních hrdinů - posmutnělý a dorozpadávající se svět Dona Johnstona (jehož jméno si lidé zaměňují ve významové paralele s podobně povadlou hvězdou amerického televizního světa donjuanem Donem Johnsonem), muže bez rodiny, potomků, povětšinou strnule sedícího v tmavém neútulném, byť přepychovém, domě osvětleném jen modrým stínítkem televizní obrazovky. Ovšem hned v sousedství nalézá náš hrdina chtě nechtě svět-protipól, plný dětí, života, světla a partnerské harmonie, nic na tom nemůže změnit nižší intelektuální výbava, horší auto ani menší bankovní konto bodrého souseda. Bravurně, snad jen očima či mimickým svalstvem hrající, obvykle jen strnule sedící, Bill Murray, se dává do pohybu až v momentě (a to ještě pouze za přispění svého vitálního souseda), když se dozvídá, že má syna. Bilancující, laskavá a navzdory svému poklidnému až pomalému (typicky Jarmuschovskému) tempu strhující cesta za nalezením své bývalé lásky začíná a přes úsměvné peripetie a humorné pseudodetektivní propriety (růžová barva, psací stroj...), které vědomě matou diváka, se hlavní hrdina dostává až k existenciálně bolestnému poznání ... přes americkosnový finanční úspěch je v životě úplně sám... Skvělá, na detektivním hledání založená metafora s potencionálními syny najednou za každým rohem číhajícími na hlavního hrdinu, náhle díky kroužící kameře okolo strnulého Donova obličeje diváka neukolébá ... i přes náhle intenzivní potřebu nalézt svého potomka je a zůstává sám... PS: Za zvláštní zmínku stojí jako vždy u Jarmusche skvěle zvolená ,,etiopská" :-) hudba vyvolávající zvláštní nostalgickou, leč neklidnou náladu a obě snová intermezza, tvořící ve filmovém vyprávění jakési významové předěly. (08.02.2007)