Kamera:
Darius KhondjiHudba:
Angelo BadalamentiHrajú:
Ron Perlman, Daniel Emilfork, Judith Vittet, Dominique Pinon, Jean-Claude Dreyfus, Geneviève Brunet, Odile Mallet, Mireille Mossé, Serge Merlin, Rufus (viac)Obsahy(2)
Odvážná dívka Miette a silák One (Ron Perlman) spojí své síly, aby zachránili sny malého chlapce i jeho samotného před plány zlotřilého Kranka, muže, který nedokáže snít. Fantastická pohádková podívaná plná bizarních postaviček nabízí výpravu do jedinečného světa režisérského dua Jeunet & Caro, který vás okouzlí! (Hollywood Classic Entertainment (H.C.E.))
Videá (1)
Recenzie (196)
Na Městu ztracených dětí se ze všech Jeunetových filmů nejvíce projevily slabiny jeho stylu, přístupu k vyprávění (a ostatně i jeho národnosti) a podle mého se jedná o jeho zdaleka nejhorší celovečerní film. Je zajímavé, že do svých děl nikdy neopomene umístět scénu, která nám připomíná, že i ta nejmenší drobnost (kromě toho, že je magická) může mít rozhodující vliv na "celek", ale sám se tímto světonázorem neřídí ani za mák. Jeunet byl a vždy bude povrchním formalistou a stylistou, ale nikdy ne dobrým vypravěčem, protože se jím za a) nesnaží být a za b) se jím nenarodil. Dosud jsem mu to nikdy nevytýkal, neboť jeho důraz na atmosféru a delikátní maličkost byl funkční a těšil mne. Jenže Městu chybí pevná struktura, a tak jsou všechny nesrovnalosti třikrát zjevnější a protivnější. Jeunet nedokáže inscenovat dramatickou scénu, udržet tempo vyprávění, budovat napětí (kromě neobratně hektického závěru chybí jakýkoliv deadline) a tentokrát ani zaujmout svérázem jednotlivých postav, protože ty zdejší jsou pouhými bludnými přízraky bez duše, které se do bizarní jeunetovsko-carovské férie připletly jen díky své účelové podivnosti (Borgové mají pré?!). Ve středu jeho zájmu je postavení kamery, stylizace obrazu pomocí barevných filtrů a speciálních objektivů a filigránská úprava mizanscény do retrofuturistické podoby ála Verne, což mi sice na jednu stranu dělá radost, ale není to všechno. Pomyslnou třešničkou na dortu je pak přihlouplý a neotesaný francouzský humor. Něco tak uslintaného se vidí a slyší vzácně! A to mám pohádky (a ty výstřední a ponuré zvlášť) od srdce rád. Nikdy víc. ()
Moje záliba v obskurnostech, fantasmagoriích a bizarnostech sice byla částečně ukojena, ale na druhý straně mě žalostně štve hlavní náplń filmu: Totiž, že Žán Piér předvádí spíš zajímavé kulisy na pozadí jakéhosi neurčitého příběhu. Ten je možná svým způsobem i originální, ale bohužel bez větší hodnoty. Teda... nechci, aby to znělo jako suchoprdí vejlev samozvanýho umolousance z "Katovny", ale mě to vyprávění fakticky neuspokojilo. V podivném a nesrozumitelném světě se šmrdolí nespočet podivných, nesrozumitelných až protivných existencí... A tak nějak se mi zdá, že celej film spíš balancuje někde na hranici zlýho snu a obskurního nesmyslu. Nemůžu si zkrátka pomoct...Nějakou větší hloubku (a ani extra napětí) jsem v těch podivných obrazech prostě nenašel. Takže na závěr velmi nerad: Tři z pěti za vizuál, mýho oblíbenýho Perlmana a spektakulární "sexy mozek" stráčka Irvina ... Zbytek šel krutě mimo. ()
Jean-Pierre Jeunet a Marc Caro natočili vizuálně nádherný film. Něco to má z industriálu, ale něco to má i z "Olivera Twista", je to dospělé, ale přitom je to podáno jako pohádka, kde exceluje především Dominique Pinon. Ten i zde ukazuje úchvatné nejen komediální schopnosti. Ron Perlman hraje trochu to, co bych od něj čekal. Ale dobře. ()
Úchvatné a podivínské zároveň. J-P Jeunet je režisér s neuvěřitelnou představivostí a schopností svou fantasii dostat na plátno. Celý děj i příběh odsouvám na druhou kolej a nechal jsem se unášet úžasným světem, který společně s Marcem Caro-em vymyslel. Vizuální obal filmu je nepřekonatelný a pro milovníky podobných vizí jasnou povinností, stejně jako všechny ostatní Jeunetovy snímky. Je to malíř na filmová políčka a jeho fantazii obdivuji. Na druhou stranu film příběhově je slabší než bych očekával a ani Ron Perlman to nemůže zachránit. Město ztracených dětí není o postavách a logice, ale o tom co má každé dítě a co každému dítěti pomáhá překonat všechny překážky. Fantazie vládne světu a kdo s tím nesouhlasí toho lituji. Další delikatesa ze francouzského stolu pana kuchaře, který je mistrem a tvoří krásné filmy. ()
Nemám ráda samoúčelnost a z tohohle filmu na mě jen čišela. Tedy, ono z většiny filmů tohohle režiséra. U výše zmiňovaného Gilliama či Burtona to cítím, že je to jejich, že to skutečně tak mají v duši. Ale u Jean-Pierre Jeuneta mi to příjde jak póza, nemůžu si pomoct. Navíc, když je za tou vydřenou vizuální tapetou tak děravá a špatně nahozená omítka....ale Judith Vittet byla slaďoučká. ()
Galéria (67)
Fotka © Sony Pictures Classics
Zaujímavosti (9)
- Pro sestry dvojčata byla vyrobena speciální třetí noha, která jim však znemožňoval chůzi. Proto v záběrech na celé tělo nikdy nechodí. (HellFire)
- K dosažení celkového barevného odstínu filmu, odrážejícího se i ve tvářích postav, byly tváře herců nejprve kompletně nabíleny make-upem. Následně se užilo tmavě žlutých kamerových filtrů. (Othello)
- Film otevíral MFF Cannes v roce 1995. (HellFire)
Reklama