Noční motýl

Velice kvalitní drama, jenž na svou dobu bylo dosti odvážné (vykouknuté ňadro Hany Vítové při pokusu znásilnění muselo tehdy dost šokovat moralisty), kvalitně napsané a zahrané (jedny z nejlepších postav obou ženských hvězd) a zrežírované. Noční motýl možná za těch 68let trošičku zestárl, přesto jej považuji za jeden z nejlepších filmů své doby natočený nejen u nás, ale i ve světě. (31.01.2007)

Noční motýl je velmi realisticky zpracovaným příběhem o tom, jak snadno se člověk může dostat na scestí, když potká ty (ne)správné lidi. Kromě nádherné Hany Vítové a skvěle jí sekundující Adiny Mandlové v roli životem zkušené dámy, mě zaujal především výborný scénář alias "tak to prostě chodí, holka..." Mladý Rudolf Hrušínský zde ztvárnil poněkud tragickou postavu mladíka, jehož city a vášeň zcela zaslepí. (02.01.2013)

Hodně se mi to líbilo. Dojemné a přitom ne přesládlé. Velmi dobré i hudebně. Myslím, že tento film lze též zařadit mezi ty lepší v rámci světové filmové tvorby 40. let. Rozhodně se vyrovná mnoha USA filmům 40. let. Plnému počtu bodů brání to, že Varga byl zcela neprokreslenou postavou a a asi nikdo nechápe, proč se do něj Marta zamilovala... (10.12.2020)

"Noční motýl v lásce znamená, že je marná, že je ztracená. Letí, letí, do tmy odletí, láska je radost i prokletí…“ Radost do tohoto melodramatu o nešťastné lásce vychovatelky Marty alias Štefky k ženatému důstojníkovi přináší zejména krásná valčíková hudba Johanna Strausse ml. Jinak ale na člověka padá skoro ze "všech světových stan" (resp. ze strany všech hlavním postav filmu) spíše jen trpkost a smutek. Ona miluje nešťastně důstojníka, který zas tak trochu nešťastně miluje svoji ženu (resp. miluje ji více, než by si ona zasloužila). A když se k tomu ještě "přimotá" naivně zamilovaný studentík v podání rozkošného Rudolfa Hrušínského, je skoro jasné, že onen "noční motýl" nemůže přinést nic než prokletí... (11.12.2021)

Období nacistické okupace, které dvakrát nepřálo příběhům ze současnosti vydaným napospas ostřížím zrakům dosazených německých cenzorů, zastihlo osmadvacetiletého Františka Čápa teprve na úsvitu jeho profesní dráhy. Po oslnivém debutu, který naznačil mnohé z režisérových uměleckých představ, se opět společně s Václavem Krškou setkali nad scénářem svého nového filmu. Původní předlohu, starý sentimentální příběh z posledních let rakouské monarchie, rezignující předem na sebemenší umělecké ambice, dokázal Čáp prostřednictvím vynikajících hereckých výkonů doslova pozvednout na mimořádné filmové dílo. Zuřivý boj o titulní roli, bývalou vychovatelku Martu, propadající se vinou neopětované lásky až na samé dno společenského žebříčku, vehnal do pomyslného ringu zoufalou Lídu Baarovou a také Hanu Vítovou, která nakonec zvítězila zásluhou kategorického odmítnutí Baarové nacistickými úřady. Počáteční nedůvěra, panující také v osobních názorech majitele Lucernafilmu Miloše Havla, se chtě nechtě odrazila v pěvecké alternaci Vítové, přestože se později veškeré obavy v tomto směru ukázaly zbytečnými. Naopak sázkou na jistotu se zdálo být obsazení nekompromisní Adiny Mandlové do jedné z výrazných vedlejších rolí, protřelé kurtizány, která si ví rady i v těžkých životních situacích. Ženský trojlístek, doplněný o krutě cynickou a půvabnou Marii Glázrovou, je vyvážen stejnou trojicí osudových mužů v osobité interpretaci Svatopluka Beneše, Gustava Nezvala a jedenadvacetiletého Rudolfa Hrušínského v jedné z jeho prvních pozoruhodných hereckých kreací. Tragický pád nešťastné dívky, jakkoli charakterizovaný vojenskými uniformami a dobou, v níž se odehrává, zůstává symbolickým mementem i pro generace následující, vyznávající už jiné morální hodnoty, přesto absolvující stejné prohry a zklamání. Čápův film je v mnoha ohledech fascinující legendou, která stále nachází nové umělecké interpretace, ohlížejíc se přitom za pochybným osudem jedné zraněné dívky. (04.10.2008)