Preludium

I když na škále variability možných reakcí a způsobů prožívání nevěry milovaného partnera nebo vlastní se dnes nacházíme o kus dál od pólu její fatálnosti, pořád je nadčasovým tématem a pro většinu jednotlivců, jsou-li s ní osobně konfrontováni, dnes stejně jako tehdy věcí mimořádné závažnosti. Spíše než onen škálový posun stran samotného faktu narušení výlučného vztahu je tedy pro dnešního (a ještě víc pro zítřejšího) diváka zajímavý rozdíl, propastný rozdíl, v nereflektovaném zasazení do dobových apriorit. Žena samozřejmě podřízena manželovi. Prozrazená nevěra ji samozřejmě stigmatizuje hanbou (která znečišťuje i podvedeného; v opačném gardu by film nefungoval, protože jeho nevěra by ho pranic nezhanobila). Postižený, jakkoli milující, nedokáže vidět jinou možnost než ženino zapuzení, koketuje se dokonce i s vraždou. Její naprostá beznadějná zkroušenost a mučivá internalizace viny se ve filmu nevyřčeně předpokládá jako jediná možnost odpuštění. Takové společenské determinanty jsou dnes u nás na Západě naštěstí pasé, ale v době vzniku filmu naštěstí nebyly; za dnešních okolností by totiž film o vyrovnávání se s nevěou sotva mohl dosahovat takové hloubky a fenomenologické adekvátnosti. A zase naopak přesvědčivost a hloubku hereckého ztvárňování rozpoložení obou hrdinů (hrdinů!) jsme dnes způsobilí eventuelně vnímat jako nezamýšleně sebeparodický prvek celého filmu, nikoliv proto, že bychom byli cyničtější. Rozdíl v aprioritě je i při vnímání pana neodbytného: Pro tehdejší publikum amorem zasažený naléhavý milovník, jemuž dotyčná musí buď podlehnout, nebo po velkém vnitřním boji odolat, pro nás dnes opruzující stalker, kterého by se hlavně měla rychle zbavit. Řešení této postavy, či spíše tohoto elementu, je pro vlastní téma filmu velmi vhodné. Setká(vá)ní s ním manželka ukončila nedlouho před zapoočetím filmového děje a my sýcháme toliko jeho hlas za dveřmi, na samém prahu domova, takže působí jako jakýsi démon, ba jako její vnitřní démon, což nám skýtá hojnost interpretačních možností stran jejího duševního rozpoložení nejen po, ale i během nevěry a před ní. A potom také ve spojitosti s faktem, že zažehnání následné krize v samém zárodku sama dobrovolně znemožnila, když svůj přečin, nucena nesnesitelným vnitřním přetlakem, konfontovanému, leč důvěřujícímu manželu přiznala. Díky svým formálním postupům, způsobem provedení, je film zážitkem. Nejen díky tomu. Za svou zdařilost a schopnost diváka pohltit vděčí i brilantní Štěpničkové a fenomenálnímu Štěpánkovi, jehož herectví mě i zde znovu fascinuje. Půvabně jeho sílu Čáp využívá ve vložené etudě Othela (tady se na chvilku probouzí manželův démon) v záměrné konfrontaci s šmíráckým projevem anonymního herce divadla, jednoho z hlavních míst, ve kterých se děj filmu odehrává. Skutečnou šmíru v hráčích vedlejších postav nenacházím, což je pro tehdejší filmy dost netypické. Ještě netypičtější jsou pro ně dobře hrající děti, zde však zcela obstojný synek a hlavně typově fascinující dcera, jejíž sotva dvanáctileté představitelky vyspělý projev podtrhuje předčasnou vyspělost postavy samé. Projev, který může působit strojeně, jako i duševní vyspělost dcerky nevěrohodně, ale pro mě je právě jedním z takových "strojených" prvků, jimiž mě Preludium uhranulo. Těmi dalšími uhrančivými strojenostmi jsou četné promluvy hlavních i vedlejších postav, vždy se nějak modelově (každá z přesně určitého aspektu) vztahující k ústřednímu tématickému prvku. Někdo snad řekne, že takové promluvy jsou umělými vychovatelskými proklamacemi všeho toho, co mají autoři k problému nevěry na srdci, a zároveň berlemi posouvajícími hlavní postavy (zejména manžela) do dalších názorových fází. Ale bereš-li vážně, o co v tomto filmu jde, a jsi-li jím tak pohlcen jako já, nehledíš na to, pohled je obrácen dovnitř dění. Neblahou událostí je postupně postiženo několik lidí, další jsou do věci vtaženi jako účastní pozorovatelé, každý z nich má k tomu svou řeč shodnou s postiženým bytím. Přiznávám, počínaje rozumnou domluvou zralé dámy (herečky divadla) pohled ochabl a nadále jsem vnímal trapnost toho, jak je manžel ke kýženému překonání krize nasměrováván fázovaným sledem osvětových domluv, aby  se nakonec rozhodl bezprostředně po konfrontaci s faktem, že by jinak přišel o náhradní hospodyni v osobě dcery, která žádá, aby proti jeho původnímu rozhodnutí mohla odejít s matkou. Ale už jsem zmínil dva démony (její milenec, jeho Othelo). Třetí démon, dějově druhý, působící na obě strany, je sbor pavlačových drben, Fúrií v peiorativním i v původním smyslu. Působí-li zde démoni, musí snad recipročně působit i andělé, což je právě úloha těch postav rozumných a smířlivých promluv. (18.06.2023) (menej) (viac)