Zamrzlá země

Neuvěřitelně pozérská sociální depka, která má tendence vršit katastrofy do té míry, až se z tragédie stává fraška. Inspirace Tolstým i celková snaha proniknout pod povrch sociální mizérie zůstávají jen vyumělkovaným tvůrčím gestem - sice režijně dobře zvládnutým, ale místy až úsměvně přearanžovaným. Bude to znít nefér, ale Louhimies by si měl pustit Mraky odtáhly a podívat se, jak se dá podobný žánr dělat čistě, bez rádoby-naturalistického machrování a krkolomného přehánění. A pak by si měl znovu pustit Magnólii a nakoukat, jak že se to má s možností ignorovat v podobném filmu náhodu, absurditu a konstrukt a vydávat ho za sociální realismus "s přidanou vypravěčskou hodnotou". Navrch by se ještě poučil, že pokud splétám osudy několika postav, měl bych to dělat důsledně a méně utilitaristicky. Na "citlivého humanistu" se režisér a scenárista chová až překvapivě cynicky, když některé postavy jednorázově zneužívá pro svůj bohulibý záměr ukázat zlý a nehostinný svět okraje. Obdobný případ jako česká Poupata, film, který je tak zakoukaný do mizérie svých postav, že mu uniká všechno okolo. Bohužel právě to okolo je nejpodstatnější. (23.03.2013)

Co všechno dovede falešná bankovka, chlast, vysavač, nezaměstnanost a depresivní finská zima. Vítejte ve zlé zemi plné zoufalství, prochlastávání se na dno a neustálého padání na hubu. O hrobařské lopaty není nouze, o nepříjemné pocity už vůbec ne. S preciznostní hodnou masového vraha Louhimies vykresluje odvrácenou tvář života ve Finsku - nechává své postavy prožívat niterné pocity tak dokonale, až se před kamerou doslova svléknou z kůže. Záběry tváře a očí, za kterými se hercům v tichých blízkých záběrech právě hroutí celý svět mi na delší dobu nedají spát. Svět, do kterého nechcete patřit a před kterým zavíráte dveře. A sníh. A krev. (23.08.2011)

Co jenom dokáže jedno nešťastné rozhodnutí v nouzi, jedna bankovka. Po vzoru slavnějších Requiem za sen nebo Crash je tu opět spletitost osudů několika lidí, tentokráte v drsném finském dramatu. A musím říct, že se jim jistým způsobem vyrovná. Seveřané totiž ve svých filmech vynikají syrovým provedením, na druhou stranu zase bez příkras a zbytečného přehánění. Paha maa je k tomu protkaná i opravdu vtipnými momenty a obohacená krásným poselstvím na závěr: „Jaký je smysl života, když náš pozemský život je peklo? Ale musíme věřit, že nakonec se věci zlepší. Jinak nic nedává smysl.“ I takový je život, pro mě 90% (24.02.2012)

Ve filmu se zkraje říká, že lidstvo došlo na konec. Z prolínajících se osudů pár jedinců by se tak dalo opravdu soudit. Je smutné, že s takovými stresujícími situacemi se nesetkáváme pouze ve Finsku, ale v celém světě. Pandemie stresu a jeho relativní neřešitelnost a bezvýchodnost. Některé situace byly pro mě až příliš syrové a nechutné tím, kam až a do jaké hloubky se může člověk propadnout ve svém zoufalství. Ještě smutnější je, že je to všechno uvěřitelné. "Hledání smyslu a smysluplnosti života je primárním motivem lidského chápání. Tato potřeba - stejně jako jiné potřeby - může být uspokojována nebo neuspokojena". (23.02.2012)

Výborné severské drama, u nějž mi k páté hvězdičce vadil až příliš a zbytečně komplikovaný příběh. Celkově vyprávění vyznívá jednoznačně depresivně. Všechny dějové linky končí špatně a naděje, že svět snad příště nebude tak zlý, zůstává jen ve slovních proklamacích. Zdá se mi že to tak na světě nechodí. (23.01.2010)