Purpurové rieky

Kdo by to řekl, že za tím stojí „frantíci“ aneb exkurze do kuchyně genetikovy. Onen už zlidovělý duch ponurého thrilleru, který opustil tělo s názvem Sedm a poté se převtělil do totožných, nebo mnohem horších podob filmových, je cítit na pozadí celého tohohle temného tetelení. Dvě osy příběhu vedené ve zdánlivě nesouvisejících rovinách, na jedné straně charismaticky prďácký Jean Reno, na straně druhé úleťácký hláškař Vincent Cassel. Hned na úvod krom sněhu zamrazí přímočaré zobrazení mrtvol, znepokojivá hudba skladatele Bruna Coulaise a typicky evropsky syrová kamera. Taky pan zvukař se náležitě činil, aby ve spleti morbidních prostředí nezůstal napětí nic dlužen. Lidi od rekvizit zase nafasovali víc než nutné množství krve a tak se v zájmu uvěřitelnosti rozhodli s tímhle artefaktem nešetřit (nutno konstatovat „jen houšť“). Každá s postav si pohrává s podivně vtíravou bizarditou, jako by vyrazily figuríny z nějakého panoptika na protestní průvod francouzským podhůřím. Proto si až člověk říká, co ten úlet s vložkou ve stylu kung-fu? Není to tak trochu navíc? Přesto je tenhle mix thrilleru, kriminálky a instruktážního videa pro začínající genetiky na evropské poměry něčím dejme tomu více než neobvyklým. Hlavně co se atmosféry a takového toho hltání každého následujícího momentu týče. Samozřejmě, že přehnaná snaha o co nejvíc šokující závěr stylu "kopirajd" může působit uměle a neoriginálně, jenže vzpomeňte řady laciných televizních bubákovin, co se o to snaží ještě mnohem okatěji. Prvně, není to na plný počet. Znáte to: „Stěrače stírají, klakson troubí, ale nějakej zapamatovatelnej moment nebo šok co by vám vydržel ještě tejden na to, ten tu chybí.“ Jenže ta hudba, přesné herecké výkony a nad očekávání předvedené ztvárnění mě zas utvrzují, že do úplného průměru Purpurové řeky taky nepatří. Takže dávám za 4. (06.03.2005)

Drsný francúzsky triler o sérii nevysvetliteľných vrážda, no po celý čas filmu som mal pociť, že som to už niekde videl. Ale nechám to tak, pretože Purpurové rieky si zaslúžia trochu pozornosti. Za zmienku stojí ako vždy výborný Jean Reno, nezaostáva ani Vincent Cassel. Film je dosť brutálny a je natoľko pútavý, že sa pravdepodobne nebudete nudiť. To čo však filmu zráža jednu hviezdičku je "ehm ako by som to povedal pekne" prekombinovaný záver, pri ktorom na povrch vyplávajú rôzne reči o krížení intelektuálov so športovcami, trošku mi to pripomenulo grécky výraz "kalokagatia", to len tak na okraj, alebo súboj detektívov s klonom Nadii Farés. (25.05.2007)

Purpurové řeky jsou zádumčivá poezie a tu já rád. Reno s Casselem = výtečná dvojka, hudba Bruna Coulaise geniální, atmosféra neuvěřitelně hutná, stylově nad limitem, vizuálně ostré jako nůž, námětově pohlcující, atmosféra dosahuje výšin nebeských. To univerzitní městečko drtí svou ponurostí jako kámen. Jeden z mých nejoblíbenějších thrillerů, co jsem kdy viděl. Moje srdcovka. A že to je klon Se7en? A kde jste na tom byli? Možná jedna scéna je podobná dejme tomu. Ale na to s pardónem sere bernardýn. (12.10.2007)

Jeana mám rád, aj keď som ho videl v úlohách, ktoré mu sadli viac a v ktorých svoj talent prejavil vo väčších grádoch a aj keď od tohto filmu som veľa nečakal, predsa som dúfal, že ma ohúri - a to som nemal. ale inak celkom mrazivý príbeh kontrastne zasadený do peknej prírody ale v inak podarenom scenári (aspoň zo začiatku sa to tak javilo) mi kdesi v poslednej tretine niečo začalo chýbať . . . (11.04.2005)

Neí to zlé... Mathieu Kassovitz dokázal podle mého názoru velmi slušně naředit klasický akční styl slušivého amerického střihu a klasickou francouzskou konverzační detektivku, přičemž nepůsobí při snaze evokovat temnou atmosféru tak legračně upjatě jako režisér dvojky Olivier Dahan. Dost prostoru dostává Jean Reno i jeho parťák Vincent Cassel, který mě zklamal jediným... není tak sympaticky rasta jako jeho knižní protějšek. A to je vlastně problém celých Purpurových řek. Oproti knižní předloze nemají ani polovinu napětí a tajemství, na fígl s vraždami se přijde až příliš brzo a celou dedukci na vás postavy naprosto zmateně vychrlí uprostřed automobilové honičky. Inu, film není kniha, to všichni víme, ale adaptace do scénáře má prostě dost much... a "velkolepé" a diletantsky působící finále je toho důkazem. V knize se ta křečovitost ještě jakž takž ztratí, ale tady udeří do očí hlavně díky naprostému přehrávání Nadii Farés... Prostě pokud neznáte knižní předlohu, tak se vám Purpurové řeky budou hodně líbit, pokud ano, neubráníte se jistému zklamání. Ale formálně je vše naprosto v cajku. (08.02.2006)