Smrtiaca nenávi2ť

Druhý díl americké verze The Grudge je považován za znatelně slabší než jednička, já k tomu ale nevidím jediný důvod. Po atmosférické stránce je dvojka stejně brilantní, přičemž děj je zajímavě „pojaponsku“ rozdělen do tří prolínajících se příběhů, které se ve finále uceleně spojí. Z technického hlediska myslím dvojka svého předchůdce dokonce v ledasčem překonává. Odmítavý postoj publika tak nejspíše vyvěrá ze stoupající únavy z „dlouhovlasých asijských duchařin“, s kterýmžto žánrem se v té době roztrhl pytel. Z mého pohledu se ale jedná o mimořádně povedenou atmosférickou záležitost, která nabízí vše, co dělá japonskou hororovou školu tak jedinečnou (byť v tomto případě hranou podle amerických not). Možná je ve filmu trošku „překayakováno“, možná je prostřední část poněkud unylá, přesto se divákovi dostane nanejvýš sugestivního zážitku. A pak taky – zatímco jednička víceméně jen kopíruje japonskou předlohu, druhý díl nabízí vlastní originální příběh. A to určitě není na škodu. (07.10.2012)

Jednička mě nebavila, dvojka jo. Tak bych to zhrnul. Zprvu zajímavě se rozvíjející scénář vyústí v nepřehledný a vykonstruovaný závěr. Horory nemají být pouze o lekáčkách, ale o celkové atmosféře a té se mi zde dostavilo až v posledních 20 minutách. Na druhou stranu po pro mě nudné jedničce je tdruhý díl dalo vy se říci milým překvapením. (25.05.2007)

Takashi Shimizu nenadchl, ani neurazil. Stvořil řemeslně dobře udělaný fajn horrůrek, který s Ju-On veterány nijak neotřese, ale v záplavě remaků asijských filmů patří k těm podařeným. Ke cti mu lze přičíst, že oproti jedničce není přeplácaný scénami s Kayako, snaží se budovat "po asijsku" plíživou atmosféru a budí větší pocit kompaktnosti. Též američtí herci se polepšili a vesměs podali aspoň průměrné výkony (svébytnou kapitolou je Sarah Michelle Gellar, jejíž obsazení jsem už u prvního dílu vnímal jako silný zásah vedle). Jako slabinu dvojky vidím fakt, že lekačky nemají údernost japonských originálů a některé z nich se až nepříjemně opakují. Shimizu už zkrátka z příběhu o smrtící kletbě (The Grudge 2 je celkově šesté zpracování) vytřískal snad všechen děsivý potenciál a v nových dílech vykrádá sám sebe. Jelikož tu jde o remake, výhradně určený americkému publiku, japonskými Ju-Ony pramálo zasaženému, lze nad tím přivřít oči. Stejně jako jednička The Grudge 2 nejvíce variuje scény z prvního televizního a celovečerního japonského dílu. Suma sumárum: sice to opět moc nevyděsí, ale pro fandy duchařin je to dobře stravitelné. (20.11.2006)

První Grudge měl atmosféru jako řemen a hodně nejistě se po něm šlo do ložnice spát. Pokračování jsme chtěli, a když byl potvrzen na režijní sesli opět Takashi Shimizu, byl jsem znovu s hrůzou v očích natěšený na další japonskou duchařinu, která se s nepříjemností sobě vlastní vplíží do mého obýváku. Dvojka navazuje na první díl dějem, ale to je tak asi vše. Všechno ostatní Shimizu po prvním díla zapomněl, zahodil, no prostě to tady není. Strašidelné scény jsou spíše k smíchu, děsuplný škytavý zvuk, ze kterého se nám ježily chloupky i v intimních partiích je zde téměř nevyužit a všechny atmosférické nájezdy kamer pravidelně míjí emocionálně vypjatý terč hororového žánru. Druhá nenávist selhává i u postav, které jsou nezajímavé a tři dějové linie se tak protnou aniž by vás to zasáhlo, nedej bože překvapilo. Tak silný kvalitativní propad kór od tatínka této ságy velmi zamrzí a hodně převažuju, zda mrhat časem nad pravděpodobně ještě horší trojkou. 30% (09.10.2020)

Po letech jsem se dostal k jedinému dílu série, který jsem ještě neviděl (když nepočítám už 3x nedokoukaný blábol Sadako vs. Kaiako který dokoukám asi za 20 let) a byla by to i možná škoda. Hned první scéna s pánvičkou je totálně boží a hlavně prvních 40 minut atmosféra šlape, včetně lekaček a já věřil, že to je celé zase nějaké nedoceněné, bohužel to strašným způsobem ztrácí dech až to skoro umře za živa. Hlavní hrdinka je otravná a necharismatická šmudla, děj bohužel strašně předvídatelný a konec neskutečně neukočírovaný. Začne to jako áčkový horor od Jamese Wana, změní se to v levnější dvd béčko od Flanagana a končí to jako příšerná céčková slátanina od Shaena Van Dyka pro Asylum. Takový sešup to je a to to mělo tak našlápnuto. Potkalo to stejný osud jako druhý americký Kruh, škoda, protože začátek byl opravdu moc dobrý a Teresa Palmer ve sprše je ehm..jak to říct slušně...kurefsky ňufíčkovatelná.50%. (01.05.2017)