Johnny si vzal pušku

Malý Johnny říká svému otci, že bude vyjímečný. Jeho otec mu odpovídá: "jasně, že budeš. Přineseš světu demokracii!". Johnny se nechápavě ptá: "Co je to demokracie?", aby mu otec vzápětí odpověděl: "Nikdy mi to nebylo jasné... Má to něco společného se zabíjením lidí, o to se musí postarat ti mladí, kteří se zabijí navzájem." Zmatený Johnny se ptá dál: "staří ti se už nezabíjejí?". "Ti musí chránit majetek a domy," dostává se mu odpovědi. "A mladí to nemohou dělat?," pokračuje ve vodopádu otázek syn. Otec na to: "mladí nemají zkušenosti ani majetek. To je to proč odcházejí do války." Johnny: "Až přijde můj čas, budeš chtít taky abych šel?". Otec: "pro demokracii, by dal každý otec i svého jediného syna." Johnny: "Já ne." Johnny got his gun je velmi sugestivní, podmanivý a emočně vypjatý. Ač Johnny "připoutaný" na nemocniční lůžka křičí sebevíc, nikdo ho neslyší, netuší, zda spí či bdí, až jednoho dne procitne... Snímek nabízí i odvrácený pohled na demokracii, který se asi mnoho lidem líbit nebude, pohled obyčejného člověka, žijící uvnitř demokracie, člověka, který když má definovat demokracii necituje jiné, ale snaží se na základě vlastní zkušenosti dospět k odpovědi. Tento pohled ukazuje v jakých aspektech se demokracie překrývá i s tou nejzrůdnější totalitní válečnou propagandou, když náborář do armády hovoří o poslední válce, posledním bitvě a následném věčném míru, svobodě, lásce, štěstí... Když se díváme na válku a její následky Johnyhho očima, vidíme že válka je zrůdná sama o sobě, antihumánní již z principu a žádný vyšší cíl jí nikdy nemůže ospravedlnit. To vše navzdory tomu, že Johnny bojoval na té "správné" straně. (16.11.2009)

Neskutočný film, ktorý mi bude hádam navždy rezonovať v hlave. Pripomína, že nech je to akokoľvek v prdeli, napíšem to doslova, môžeme byť radi za to, že sme. Johnny Got His Gun ponúka dokonalé obrazy metaforicky vyjadrujúce situáciu, v ktorej sa nachádza hlavná postava. Tá celý čas rovnako výborne prednáša vnútorný monológ, opisujúc svoje pocity a myšlienky, v ktorých sa túla aj do svojej minulosti. Nakoniec mi však predsa len trochu chýbal záver, ktorý by bol výraznejšie pozitívny alebo negatívny. A to sa bavíme v takej rovine, že najpozitívnejší možný záver by predstavoval Johnnyho smrť... Neplánujem tento film pozerať znova. Nezaradí sa medzi moje obľúbené filmy a nebude patriť k radostným filmovým zážitkom... 70% (31.03.2015)

Ve zkratce: nápad zajímavý (chlapík bez končetin a většiny smyslů v zajetí vlastního těla), ztvárnění zajímavé (realita černobílá, vzpomínky v barvě), několik momentů až šokujících (závěr a scéna, kde je naznačeno, jak sestra ukájí torzo). Nicméně je to dlouhé. To ať se na mě nikdo nezlobí, ale 111 minut prostě hlavní hrdina nenaplní, i kdyby měl dělat sebevětší skopičiny (což navíc z výše zmíněných důvodů nedělá). Jinak celý tenhle film je komplet na youtube, pokud byste někdo dostal chuť ho vidět. (28.12.2008)

No doprdele!!! Čekal jsem nějakou otravnou přeceněnou psychedelii a on se z toho vyklubal naprosto brutální film. Zapomeňte na ochrnuté lidi, beznohého Toma Cruise v Narozen 4. července či hlucho-slepou Helen Kellerovou. Tady je za první světové války zraněný voják, který postupně zjišťuje (a s ním diváci), že přišel nejen o ruce i nohy, ale zároveň i skoro všechny smysly a místo obličeje má jen díru. Doktoři ho zachrání kvůli testům a věří, že jeho mozek je mrtvý, ale on vnímá, přemýšlí a utíká z černobílé reality do barevných flashbacků plných vzpomínek na rázovitého tátu, dětství, jeho krásnou lásku i naivní vlastenecké ideály. Jsou tu i psychedelické fantasmagorie, promluvy s Ježíšem či s lidmi z jeho minulosti alias vlastním podvědomím. A člověk je šťastný za každý flashback, aby se nemusel dívat na tu realitu, ve které jsem si přál většinu filmu, aby ho někdo zabil. Při představě takhle dopadnout mě z toho nebylo dobře... a z toho konce už vůbec ne. Ač je spíše drama než opravdový válečný film, přesto jednoznačně válečný film roku 1971. (09.01.2023)

Asi těžko byste hledali film, který dokáže lépe poukázat na hrůznost války, přestože neobsahuje jedinou bitevní scénu. Tempo je sice rozvláčné, ale to nejspíš hlavně z toho důvodu, že si na režisérskou židli sedl sám autor knihy, která je především o pocitech. Z toho vyplívá, že i film je složen z velké části ze vzpomínek a snových sekvencí. Představa, že bych se ocitl na nemocničním lůžku bez nohou, bez rukou, bez velké části obličje (a tudíž slepý, němý a hluchý)...raději na to nemyslet. (15.01.2011)