Johnny si vzal pušku

No doprdele!!! Čekal jsem nějakou otravnou přeceněnou psychedelii a on se z toho vyklubal naprosto brutální film. Zapomeňte na ochrnuté lidi, beznohého Toma Cruise v Narozen 4. července či hlucho-slepou Helen Kellerovou. Tady je za první světové války zraněný voják, který postupně zjišťuje (a s ním diváci), že přišel nejen o ruce i nohy, ale zároveň i skoro všechny smysly a místo obličeje má jen díru. Doktoři ho zachrání kvůli testům a věří, že jeho mozek je mrtvý, ale on vnímá, přemýšlí a utíká z černobílé reality do barevných flashbacků plných vzpomínek na rázovitého tátu, dětství, jeho krásnou lásku i naivní vlastenecké ideály. Jsou tu i psychedelické fantasmagorie, promluvy s Ježíšem či s lidmi z jeho minulosti alias vlastním podvědomím. A člověk je šťastný za každý flashback, aby se nemusel dívat na tu realitu, ve které jsem si přál většinu filmu, aby ho někdo zabil. Při představě takhle dopadnout mě z toho nebylo dobře... a z toho konce už vůbec ne. Ač je spíše drama než opravdový válečný film, přesto jednoznačně válečný film roku 1971. (09.01.2023)

Vřítil jsem se na film prost všech informací, stačilo mi, že se geniální Trumbo rozhodl film sám zrežírovat. Tušil jsem tedy osobitou vizi a dočkal jsem se. Možná je pravda, že mohl své dítko více prostříhat. Na druhou stranu tím by divák přišel o podobný pocit, který musel stonásobné víc pociťovat hlavní hrdina. (26.02.2020)

Protivojnový apel zmučenej mysle tela, orezaného na kocku. Kocky mäsa neschopnej hovoriť, vidieť. Ostávajú fragmetny spomienok, sny, horúčkovitá snaha prehovoriť svojou deformovanou formou tela-netela ako cirkusová atrakcia toto: "Aha, kuknite sa, čo z bežných ľudia robia zvrátené chúťky mocných, schopných, ochotných a vždy nanovo rozpútavajúcich vojnové besnenie!" V mene vznešených ideálov umierajú milióny tých, ktorí sú mocou považovaní za vojnový futrál, ktorý leží v hroboch na oltári vojnových veliteľov, ktorí vo vojne zomierajú len zriedkavo. No oltárik v dejinách postavení títo "geniálni stratégovia vedenia boja" už majú. Režisér Trumbo si to formou neuľahčil, výpoveď je podaná netradične, introspektívnym uvažovaním raneného s kopou fragmentárnych výjavov z jeho života, z jeho nočných môr a snov. No vďaka zvolenej forme silné. (29.06.2021)

Záměrně bezživotnou (touhu žít musí Johnny nalézt) adaptací své burcující knihy Trumbo jako režisér debutoval, díky čemuž není film vyprávěn dle zažitých konvencí a snaží se hledat vlastní jazyk. Vlastní způsob, jak komunikovat s ostatními – stejně je na tom protagonista, uvězněný v tom, co zbylo z jeho těla, bloudící vlastními myšlenkami. Barevné flashbacky, výjevy z války a vojákova života, ve kterých splývá reálné a snové, jsou méně působivé než komorní černobílé scény z nemocnice, doprovázené hlasem naprosto nezajímavě hrajícího Timothyho Bottomse. Sugestivní je film stejně jako kniha díky slovům, nikoli obrazům, působícím vcelku nadbytečně. Máte-li ještě tu možnost, začněte přečtením předlohy a zkuste si TO NIC představit sami. 70% (14.10.2010)

Na to, že Trumbo nebyl režisér, se jedná o výborně natočený film. Kromě sugestivního a emotivního vnitřního hlasu hlavního hrdiny stojí za zmínku Jason Robards v roli otce. Je ještě lepší a přesnější než má vlastní představa, kterou jsem o téhle postavě získal z knihy. I já se řadím na dlouhý seznam těch, kteří za povědomí o tomhle díle vděčí partě sanfranciských metalistů :-) Kromě samotného příběhu je zajímavé jeho historické pozadí - kniha vznikla a vyšla v předvečer druhé světové války, film byl zase natočen v době vrcholícího angažmá USA ve Vietnamu. Trumbo patřil k významným postavám amerického mírového (levicového) hnutí, pročež byl v padesátých letech (i v USA to byla éra potlačování lidské svobody) persona non grata. Nejsem příznivcem tohoto hnutí, ale naštěstí je toto dílo především hluboce lidské a pokud je to možné, postrádá politický nebo agitační podtext. Je to opravdu krásný příběh. (25.03.2008)