Kráľovná Margot

„Čí meč krví zbrocený? Boží či jen svěcený?“ Královnu Margot musí Bůh milovat! Její krvavý příběh je totiž o něm. O braní jeho jména nadarmo a masovém vraždění ve jménu víry. I já jsem se do Margot zamiloval. Do sestry krále a dvou bratrů, slinících při pohledu na trůn. Tajemná kráska, svými bratry vycvičená k sebezničující ženskosti. „Ukradli ti všechny peníze? Tak mě budeš mít zadarmo.“ Skláněl jsem se i před jako kámen tvrdou Kateřinou Medicejskou a její horoucí mateřskou láskou, jdoucí přes mrtvoly. Tak chladnou a pragmatickou: „Chtějí po mě tvou hlavu, mám ji dát?“ Nájemný vrah Maurevel: „Prodejte ji draho. Nebo mě použijte.“ Oslovily mě i spousty vedlejších postav, které se příběhem jen mihly, ale jako by do něj vstoupily přímo z ulic Paříže, onoho dusného srpnového večera roku 1572. Podobně jako Marketa Lazarová, ani Královna Margot pro mne není jen film. Spíš svědectví doby, nějakým božským zázrakem zachycené na celuloidový pásek v oněch dávných časech. Tenkrát před staletími, kdy se vražděním ve jménu víry rodila naše přítomnost. (05.06.2013)

Zhruba ve chvíli, kdy pan bratr donutí říct Margot v katedrále "ano", mě v kině za krkem pošimral mráz, kterého jsem se do konce projekce nezbavil. Výborní herci v dobře napsaném příběhu (Dumasovu předlohu jsem četl a film je návodem, jak moderně a aktuálně přistupovat ke klasice), neuvěřitelně sugestivní Bregovicova hudba (funguje i na samostatný poslech) a Roussellotova kamera, no a skutečně naturalisticky podané výjevy z batolomějské noci, inspirované románem Roberta Merleho Mé dobré město Paříž (během nichž, pokud si vzpomínám, slabší jedinci opustili sál). Tleskám a říkám: Bravo! (05.03.2007)

Místy opravdu nechutný historický snímek, a to nejen výjevy, ale i chováním postav. Intriky, touha po moci, cesta přes mrtvoly - a to doslova. Všechno pletichaření směřuje neodvratně k děsivému finále. Odstranit kohokoliv není problém, travičství bylo velmi oblíbené již od starověku. Použité jedy většinou neměly protijed a navíc zbůsobovaly velmi krutou a bolestivou smrt. Naturalistické zobrazení se netýká jen násilí a zabíjení, ale také lidské nahoty, která ve scénách po masakru ukazuje lidské tělo jako kus masa, flákoty, pohozené mezi odpadky. Kamera je přesně v duchu francouzských filmů. Na rozdíl od amerických je nekompromisní, nezakrývá, ale ukazuje. Zabíjení se stává natolik sugestivním, že hrůzné obrazy z paměti hned jen tak nevymizí. (12.03.2011)

Epizoda z dějin vnitrokřesťanského dialogu. Pěkně naturalisticky a syrově natočeno - při milostných scénách málem jeden cítí parfém, pot a další, při scénách vraždění zase krev, žluč a počínající rozklad. Příslušníci vládnoucí vrstvy vykresleni jako smečka duševně nestandardních jedinců poháněná chtíčem, chamtivostí a strachem. Skvělé kostýmy a krásná Isabelle to doplňují. Dost drsný romantismus. (22.09.2013)

Skvělej historickej kousek... kdybych se vic učil, tak bych věděl, že Dumas toho napsal víc. Ale nejde o Dumase, ale o ty spletitosti, čachry, vraždy, nenávist, lásku, intriky a všudypřítomnou smrt. A právě ta smrt tomu dává perfektní šmrnc. Záběry s hromadou povražděnejch mrtvol poházenejch po ulicích, bez hader a bez života, to byly nejlepší záběry filmu. Taky ta svatba na začátku byla koží a všechny scény, kde se objevila nádherná Isabelle Adjani. Člověk se místama ztrácel v historickejch souvislostech, jménech, vztazích a jinejch dalších souvislostech, proto hňvjezda dolů. Ale jinak fakt nadšení... (27.04.2011)