Scenár:
Stephen GlantzKamera:
Joseph VilsmaierHudba:
Chris HeyneHrajú:
Gedeon Burkhard, Lale Yavas, Lena Beyerling, Sibel Kekilli, Roman Roth, Brigitte Grothum, Hans-Jürgen Silbermann, Sharon Brauner, Juraj Kukura (viac)Obsahy(2)
Berlín 1943. Židovská otázka se blíží ke svému konečnému řešení a nacisté se rozhodnou odvézt zbývající židovské obyvatelstvo z Berlína. Zbývá jich sedmdesát tisíc. V průběhu celého jara jsou večer co večer odvlečeny celé rodiny, starci, děti, kdokoliv. Do posledního vlaku složeného z dobytčáků je nasázeno 688 lidí. Mezi nimi i slavný boxer Neumann, kabaretiér Noschik, šestáctiletá Ruth a další. Ti všichni si záhy uvědomí, že jejich cesta skončí v Osvětimi, kam všechny transporty směřují. Boj o život však začíná již v přecpaných vagónech. Je vedro a není voda, hysterie se stupňuje a během několika dnů začnou přibývat mrtví. Jedinou možností záchrany je útěk. (Bontonfilm)
(viac)Videá (1)
Recenzie (185)
Člověk může být sebesilnější, největší sílu však získá když se spojí síla fyzická se silou vnitřní a to ještě posílené touhou žít. Ano touha žít je to vočom tenhle film je. Touha žít a přežít. Ta touha, když ne sebe, zachránit a darovat život alespoň svým blízkým. Škoda jen, občasných hluchých a vlekoucích se míst. 3-4* ()
Silný a emotivní zážitek to rozhodně je, ale jakými postupy jej tvůrci docilují? Citové vydírání, kýčovité flashbacky, hollywoodská melodramata. Jen několik postav, jako například malá dívka a dvě matky jsou psychologicky dobře vykreslené a několik okamžiků je opravdu drásavých a nepříjemných. To však stačí jen na mírný nadprůměr. ()
Der Letzte Zug alias Poslední vlak je věrně ztvárněné drama, jedné z tisíců cest do nacistického vyhlazovacího tábora Osvětim. Musím podotknout, že k Německu cítím antipatie i dnes, ačkoliv současná generace nemá absolutně nic společného s holokaustem splozeným jejich předky. Vždycky rád uvítám jakýkoliv film, kde němci alespoň částěčně uznávají svojí ohromnou chybu, kterou zdransovali celou Evropu. Toto je jeden z nich a až na občasné změkčení tíhy své viny (parta drsných veteránů z války se postaví svému nadřízenému, aby mohli nebohým cestujícím nabídnou pár drobků chleba, aneb největší dobytci byli ukrajinci, my němci taky, ale ne tolik), je velice skutečný. Charakter postav ve vagónu se postupně mění, většinou k totálnímu šílenství což je pochopitelné. Zajímavý je fakt, že čeští herci v tomto filmu padali, jak mouchy. Film je ve výsledku velice obstojný a člověk dnešní generace by je měl sledovat povině. I "normální" lidé by se dnes přidali k neonacistům jen proto, že jim našeptávají líbivé slova. "Kdo nezná svojí historii, je odsouzek k tomu, aby si jí prožil znovu" 70% / Zeck 24.06.09 ()
Tedy, soudě dle některých komentářů jsem asi trochu divný, ale mně se film líbil. S minimem prostředků (takřka celý děj se odehrává v jednom vagonu) se natočilo působivé drama. Po odchodu z kina jsem měl v sobě takový zvláštní pocit... Ty flashbacky....ano, trochu to film ruší, ale jinak bych na tomto snímku nic nekritizoval. A navíc, Vojta Kotek je jednou z prvních postav, jež tam umřou:-). ()
V skutočnosti to bolo určite strašnejšie ako vo filme, v ňom sa nepodarilo tú stiesnenú atmosféru navodiť a preniesť na diváka. Naviac som mal pocit, že som to celé už niekde videl a pozerám remake. Herci vyzerali aj po šiestich dňoch bez jedla a skoro bez vody zdravo a spokojne, to tiež nepridalo na dojmoch. Taký televízny priemer k výročiu konca vojny. ()
Galéria (17)
Zaujímavosti (10)
- Režisérkou filmu byla česká dětská hvězda Dana Vávrová, kterou známe jako Leontýnku z filmu Ať žijí duchové (1977). (M.B)
- Záběry podkreslující finální titulky pocházejí z Židovského památníku (znám též jako Památník holocaustu) který se nachází v centru Berlína. Památník architekta Petra Eisenmanaa a sochaře Richarda Serra (původní návrh byl ale mnohokrát upraven) tvoří rozvlněné pole náhrobních kamenů, celkem 2711 šedivých betonových kvádrů různé výšky, a rozkládá se na ploše více než 19.000 m². (Adrai)
- Když na nádraží v Berlíně zpanikaří jedna z žen, začne zpívat píseň považovanou za hymnu přeživších holocaustu, a to "Zog Nit Keynmol", známou taktéž jako "Partinazer Lid". Jedná se ovšem o píseň z jazyka jidiš, kterým němečtí Židové zásadně nehovořili a tuto píseň by v té době těžko mohli znát. (hansel97)
Reklama