Krajina prílivu

Fungovalo ny to ako nejaký starý lacný antikvariát, burza lacných prkotín alebo bezplatné múzeum haraburdia, ale nie ako dvojhodinový ambiciózny film. ............. Čierny humor výrazne šedivie a nepomáha mu ani blond parochňa a tvorí len jednu z miriády náhodne sa povaľujúcich absurdností, nezriedka odkazujúcim k hororovým klasikám (rozhovorys bábikami podobné Shiningu alebo absolútne nemotivovaný nájazd kamery ako vystrihnutý z EVIL DEAD) ktoré zbytočne presycujú žalúdok filmu a v následnom spracovaní tejto obžernej masy tráviaci trakt filmu úplne rezignuje. .............. Gilliam je znova výstredný spôsobom, akým to dokáže iba on, avšak jeho blázneniu chýba dynamika spolu s aspoň minimálnym náznakom dýchajúcej duše a funkčným trávením (duša nemusí byť ani tak divoká ako vo Fear and loathing in Las Vegas, a v trávení by stačila aspoň desatina štiav z Dvanástich opíc), kvôli čomu je nemožné držať sa ho do úplného konca. ................ Tideland je veľká, perfektne nasnímaná skládka hrdzavejúcej zaprášenej imaginácie , v ktorehj útrobách je možné nájsť desiatky objektov vhodných na, nie zrovná lichotivé, metaforizovanie filmu. Ako synekdochu nespočetných možností použijem hnijúcu mŕtvolu otca hlavnej hrdinky.................. Vesmír vytvorený v Tidelande netrpí žiadnym deficitom čo sa týka početnosti možností rozbehnúť sa a zaujať. Opak je pravdou. Svoju exotickú preplnenosť ale nedokáže rozpohybovať, usporiadať a vytvoriť z nej jeden veľký funkčný organizmus. Tideland Banálne zlyháva na topornosti, každou pribúdajúcou desiatkou minút sa z neho stáva viac a viac poľutovaniahodný invalid s ochrnutými ambíciami ............. Problém pri objavovaní potenciálu jednotlivých kusov a kúskov surrálneho odpadu by nemal veľa šancí na narušenie procesu. Gilliam disponuje množstvom všetkého možného aj nemožného, čo, bohužiaľ, bezhlavo stavia na seba a výsledný produkt je nesúdržná atrakcia, architektonické fiasko zadrhnuté vlastnou stojatou nefunkčnosťou, prehliadka "cetiek" rozsiahlejšia než zbierky v Louvri. Lavína prenikavého nonsensu z ktorej sa ani sám autor autor nedokáže vyhrabať. Summa summarum, písať o takejto zmesi chaosu a snažiť sa ju uchopiť a vystihnúť nie je o nič menej zmätené, než zmes samotná. (22.06.2014)

Když Jeff Bridges ztuhne (píše se o tom všude a stane se to po necelých dvaceti minutách), film začíná ztrácet dech a to tak, že tragicky. Už není vtipný, ani ujetý, jen nechutný a divný. A to dlouho. 40% Apendix: Zásluhou hnusného zápachu v sále, kde jsem tenhle trip sledoval (shodou okolností ve Velkém sále Thermalu), pro mne Tideland bude navždy také filmem smradlavým. 40% Zajímavé komentáře: kiddo, Radko, MIMIC, anderson, llollita (08.07.2006)

Strašně divný film, jehož nejlepší částí je asi úvodní, rocková, lehce úchylná píseň v podání Jeffa Bridgese. Kdyby role tohoto pána nesestávala ve většině případů pouze v hraní nehybné sochy, asi bych byla spokojenější, ale takhle... to byla prostě pekelně zdrogovaná nuda. A to i přesto, že malé Jodelle Ferland předvídám budoucnost s nějakým tím zlatým plešounkem. (02.04.2010)

Příběh rodiny narkomanů a jejich dcerky, která se po předávkování dostane s otcem do bydliště své babičky, kterou nikdy nepoznala. Tam si její otec dává jako každý den dávku, pomocí injekční stříkačky s jejíž pomocí se dostává jak říká „ na prázdniny “. Na prázdninách však už zůstane a malá holčička nijak nerozhozena si hraje se svýma panenkami a prozkoumává okolí, kde se spřátelí se sousední paní, která znala jeho otce velmi intimně a jejím bratrem, který je dementní a neustále bojuje proti zlému žralokovi v podobě jedoucího vlaku tím, že mu na koleje dává spoustu věcí jako kameny, mince atd. Už v polovině, možná i dříve, je ale jasné jak film bude končit, což je škoda. A nic nezachrání ani Jeff Bridges, a to ani jako sešitej. A tak vše rychle končí a malé holčičce tak začíná nový život, který jak se zdá bude mnohem lepší než doposavad. Jinak společně s bratři Grimmy se mi to moc nelíbilo, takové suché bez šťávy a emocí. (12.04.2007)

Sice v stálém napětí a s pravidelně se vracejícím strachem, přesto jsem byl celou dobu v pohodě. Ale těch několik posledních vteřin filmu mnou zacloumalo tak, že sedět u něj sám, rozbrečel bych se zaživa, a ani následné cigáro na terase mi v přemáhání vnucujícího se pláče moc nepomohlo. Tohle se jen tak vstřebat nedá. Snad že při tom finálním pohledu se veškeré napětí náhle uvolní. Snad že teprve při něm, v náhle zcela změněném pohledu Jelizy-Rose, zakřičí otázka, co že za příběh jsme vlastně viděli. Předpokládám, že mnohý divák se v některé fázi Tidelandu podobně jako já dostane do sledovací krize, kdy se mu vyprávění začne zdát přetaženým, předrženým, stagnačním, v posledku smysl pozbývajícím. Tento pocit nepochybně pramení z našich diváckých zvyklostí: Nově se objevivší postavy Dell a Dickense vnímáme jako epizodu nebo aspekt a ačkoli posléze zjišťujeme mimořádnou důležitost této epizody či aspektu, přece jen čekáme, že přijdou další epizody, budou ukázány další apekty předkládaného vyprávění. Jenže žádné další se nedávají, nejsou. Příběh se před námi neodvíjí jako cesta s jednotlivými setkáními (po katolicku "zastaveními"), tento příběh nás zavádí do své situace a v ní nás uzavře. V tom nelze nevidět korespondenci se situovaností malého dítěte: i když technicky vzato může jít kamkoli a rozhodovat se pro cokoli, fakticky je existenčně i citově připoutáno k důležitým dospělým svého života, resp. okolí. Opuštěnost krajny, v níž jsou oba domy situovány, jíž jen párkrát za den projíždí rychlík s cizími lidmi, tuto základní situaci dobře kopíruje. Jeliza-Rose se nemůže prostě sebrat a odejít, takhle to v dětství nefunguje. Ani se nemohou objevit další postavy, protože těm, které konstituují vaše dětství, nemohou jiné konkurovat. V takto definovaném prostoru tedy Gilliam vypráví, co se v něm děje. Ostatně rozvláčnost a nabobtnalost jeho vyprávění je už známým příznakem jeho nejlepších filmů (srov. zvl. Muž, který zabil dona Quijota). Podivná vyprávěcí metoda Tidelandu nechává hrdinku uspokojovat základní psychické potřeby vztahu, komunikace a sebepotvrzení pomocí její dětské hravosti, obrazotvornosti, naivních možností interpretace skutečnosti i samozřejmého přijímání těch předkládaných, aby z těchto kvalit přímo před námi nechal zhmotnit jakousi parapohádku, jejímž ústředním motivem je moment přítomnosti-nepřítomnosti rodiče (od tátových "dovolených" až po Dellinu nabalzámovanou matku), neoddělitelný od základního faktu smrti (na druhé straně Dell jako toxická matka a Dickens jako infantilní otec). O kráse celého tohoto filmu netřeba ztrácet slov a o Gilliamově tvůrčí velikosti nadále nelze pochybovat. Že Tideland natočil o přestávce burtonovského kýče, je opravdu kuriózní. (07.08.2024)