Krajina prílivu

Z nekrofila pedofilem, aneb čím déle film trvá, tím méně zajímavý a více úchylný je. Ale co na tom, když je to tak krásně natočené, Ferlandovka se předvádí v plné parádě volajíce "Dakoto, třes se!" a k tomu ještě na přivítanou mává k nepoznání změněná, na čokoládu ujetá, Tillyovka. Ten film má takových drobných kladů, že i ten nejzásadnější nedostatek, a to příběh, přestává být důležitý. (15.12.2011)

Sice v stálém napětí a s pravidelně se vracejícím strachem, přesto jsem byl celou dobu v pohodě. Ale těch několik posledních vteřin filmu mnou zacloumalo tak, že sedět u něj sám, rozbrečel bych se zaživa, a ani následné cigáro na terase mi v přemáhání vnucujícího se pláče moc nepomohlo. Tohle se jen tak vstřebat nedá. Snad že při tom finálním pohledu se veškeré napětí náhle uvolní. Snad že teprve při něm, v náhle zcela změněném pohledu Jelizy-Rose, zakřičí otázka, co že za příběh jsme vlastně viděli. Předpokládám, že mnohý divák se v některé fázi Tidelandu podobně jako já dostane do sledovací krize, kdy se mu vyprávění začne zdát přetaženým, předrženým, stagnačním, v posledku smysl pozbývajícím. Tento pocit nepochybně pramení z našich diváckých zvyklostí: Nově se objevivší postavy Dell a Dickense vnímáme jako epizodu nebo aspekt a ačkoli posléze zjišťujeme mimořádnou důležitost této epizody či aspektu, přece jen čekáme, že přijdou další epizody, budou ukázány další apekty předkládaného vyprávění. Jenže žádné další se nedávají, nejsou. Příběh se před námi neodvíjí jako cesta s jednotlivými setkáními (po katolicku "zastaveními"), tento příběh nás zavádí do své situace a v ní nás uzavře. V tom nelze nevidět korespondenci se situovaností malého dítěte: i když technicky vzato může jít kamkoli a rozhodovat se pro cokoli, fakticky je existenčně i citově připoutáno k důležitým dospělým svého života, resp. okolí. Opuštěnost krajny, v níž jsou oba domy situovány, jíž jen párkrát za den projíždí rychlík s cizími lidmi, tuto základní situaci dobře kopíruje. Jeliza-Rose se nemůže prostě sebrat a odejít, takhle to v dětství nefunguje. Ani se nemohou objevit další postavy, protože těm, které konstituují vaše dětství, nemohou jiné konkurovat. V takto definovaném prostoru tedy Gilliam vypráví, co se v něm děje. Ostatně rozvláčnost a nabobtnalost jeho vyprávění je už známým příznakem jeho nejlepších filmů (srov. zvl. Muž, který zabil dona Quijota). Podivná vyprávěcí metoda Tidelandu nechává hrdinku uspokojovat základní psychické potřeby vztahu, komunikace a sebepotvrzení pomocí její dětské hravosti, obrazotvornosti, naivních možností interpretace skutečnosti i samozřejmého přijímání těch předkládaných, aby z těchto kvalit přímo před námi nechal zhmotnit jakousi parapohádku, jejímž ústředním motivem je moment přítomnosti-nepřítomnosti rodiče (od tátových "dovolených" až po Dellinu nabalzámovanou matku), neoddělitelný od základního faktu smrti (na druhé straně Dell jako toxická matka a Dickens jako infantilní otec). O kráse celého tohoto filmu netřeba ztrácet slov a o Gilliamově tvůrčí velikosti nadále nelze pochybovat. Že Tideland natočil o přestávce burtonovského kýče, je opravdu kuriózní. (07.08.2024)

Ak vás niekedy napadlo, ako by vyzeral crossover NEKRomantika a Alenky v ríši divov v réžii Tima Burtona, odpoveď hľadajte v najnovšom filme Terryho Gilliama. Chce to len prekusnúť absenciu normálneho príbehu (aký by ste čakali od detského filmu) a Tideland sa vám odmení demonštráciou svojej zvláštnej moci nad divákom, resp. schopnosti vtiahnúť ho hlboko do svojho psycho sveta a pekne s ním zamávať. A to platí desaťnásobne o detských divákoch. Vidieť to pred pár rokmi, nemohli by sme dnes bývať pár metrov od železničnej trate... P.S.: Tideland ide v októbri do amerických kín... tiež ste tak zvedaví, čo naňho povedia páni v MPAA? (09.07.2006)

Vy s tím teda naděláte. "Obyčejný" výlet do dětské mysli a představivosti, neobyčejný pouze v tom, že málokdo ho dokáže opravdu vystihnout. Z bizarního se stává přirozené, z nesmyslu realita, nepodstatné se stává životně důležitým, věci mají svůj význam a přece jsou ještě bez významu. Ale kdo už zapomněl, tak stejně neví, o čem mluvím. (08.01.2008)

Jednu hvězdičku má ode mě Gilliam za svou bezbřehou fantazii a jednu za herecký koncert Jodelle Ferland. Ta, pokud si zachová tutéž hravost, bezprostřednost a schopnost převtělení se, tak z ní bude nová Kirsten Dunst. Chtěl bych pokračovat v kladech, ale musím přiznat, že už nějak nemám, co bych přidal do placu. Potíž je v tom, že mně Gilliamův příběh tentokrát nepřišel dost nosný a větší část snímku jsem se nepokrytě nudil. Jím vytvořený svět mě zkrátka nepohltil a o jeho hrdinku jsem se nebál ani jí nedržel palce. Šlo to zkrátka kolem. Celkový dojem: 40 %. Jsou tací, co považují Krajinu přílivu za morbidní, jsou tací, co ji považují za ujetou, já ji považuju za stereotypní a únavnou... (10.02.2014)