Krajina prílivu

Magické? Určitě! Šokující? Možná pro někoho. Nechutné? Podle toho, kdo má jaká měřítka. Ale hlavně - originální tak, jak jen Terry dokáže být! Atmosféra filmu je úžasná, představitelka Jelizy-Rose také, humor je černočerný a figurky kolem hlavní hrdinky celkem zajímavé. Tak co filmu chybí k dokonalosti? Nevím - snad více nápadů, snad větší spád, snad něco úplně jiného - možná na to přijdu při druhém shlédnutí, které dozajista někdy v budoucnu uskutečním. (20.07.2006)

Jsem naprosto šokován, nemohu se s tím smířit - a nesmířím se s tím. Nejsem velký znalec Terryho Gilliama, toto je teprve čtvrtý snímek, co jsem od něj viděl, avšak předem říkám, že se neřadím mezi jeho odpůrce: Imaginárium Dr. Parnasse se mi líbilo a z 12 opic a Krále rybáře jsem byl vyloženě nadšený. Avšak co mělo být toto, to možná neví i sám režisér Gilliam. Ani takovýhle námět, který je mimochodem nosný, se nemusí podat stylem, který působí, že se tvůrce filmu zbláznil, zhulil či oboje. Nechápu ani všeobecnou chválu na adresu Jodelle Ferland - pravda, byla lepší a méně křečovitě teatrální než většina hereckého ansámblu, avšak její výkon byl zcela průměrný, málo zajímavý a především její brebentění s hlavami panenek bylo nesympatické až otravné. Film je nudný a nepřesvědčivý, jedinou skutečně věrohodně a nesmírně kvalitně odvedenou práci předvedl geniálně zfetovaný Jeff Bridges, který opět dostal roli, se kterou by se nikdo takto popasovat nedokázal. Bohužel je to první film s ním, který se mi nelíbil, navíc nemá velký prostor. Každopádně nebýt něj, dám maximálně jednu hvězdičku a tento rozčilující film vypnu po pár minutách - nebo ho spíše vůbec nezapínám... (12.09.2012)

Jak říkal Gilliam na premiéře ve Varech, zkuste zapomenout všechno, co jste se zatím naučili nebo dozvěděli o světě. A jak také říkal, bude se vám to bud strašně nelíbit anebo strašně líbit. Gilliam má úžasné vidění, které je mě osobně velmi blízké. Dokáže zamíchat něžnost s dekadentnostní tak jako nikdo jiný. Forma + obsah + herci = 90% (a neměl bych opomenout naprosto úžasnou hudbu). (05.07.2006)

Sice v stálém napětí a s pravidelně se vracejícím strachem, přesto jsem byl celou dobu v pohodě. Ale těch několik posledních vteřin filmu mnou zacloumalo tak, že sedět u něj sám, rozbrečel bych se zaživa, a ani následné cigáro na terase mi v přemáhání vnucujícího se pláče moc nepomohlo. Tohle se jen tak vstřebat nedá. Snad že při tom finálním pohledu se veškeré napětí náhle uvolní. Snad že teprve při něm, v náhle zcela změněném pohledu Jelizy-Rose, zakřičí otázka, co že za příběh jsme vlastně viděli. Předpokládám, že mnohý divák se v některé fázi Tidelandu podobně jako já dostane do sledovací krize, kdy se mu vyprávění začne zdát přetaženým, předrženým, stagnačním, v posledku smysl pozbývajícím. Tento pocit nepochybně pramení z našich diváckých zvyklostí: Nově se objevivší postavy Dell a Dickense vnímáme jako epizodu nebo aspekt a ačkoli posléze zjišťujeme mimořádnou důležitost této epizody či aspektu, přece jen čekáme, že přijdou další epizody, budou ukázány další apekty předkládaného vyprávění. Jenže žádné další se nedávají, nejsou. Příběh se před námi neodvíjí jako cesta s jednotlivými setkáními (po katolicku "zastaveními"), tento příběh nás zavádí do své situace a v ní nás uzavře. V tom nelze nevidět korespondenci se situovaností malého dítěte: i když technicky vzato může jít kamkoli a rozhodovat se pro cokoli, fakticky je existenčně i citově připoutáno k důležitým dospělým svého života, resp. okolí. Opuštěnost krajny, v níž jsou oba domy situovány, jíž jen párkrát za den projíždí rychlík s cizími lidmi, tuto základní situaci dobře kopíruje. Jeliza-Rose se nemůže prostě sebrat a odejít, takhle to v dětství nefunguje. Ani se nemohou objevit další postavy, protože těm, které konstituují vaše dětství, nemohou jiné konkurovat. V takto definovaném prostoru tedy Gilliam vypráví, co se v něm děje. Ostatně rozvláčnost a nabobtnalost jeho vyprávění je už známým příznakem jeho nejlepších filmů (srov. zvl. Muž, který zabil dona Quijota). Podivná vyprávěcí metoda Tidelandu nechává hrdinku uspokojovat základní psychické potřeby vztahu, komunikace a sebepotvrzení pomocí její dětské hravosti, obrazotvornosti, naivních možností interpretace skutečnosti i samozřejmého přijímání těch předkládaných, aby z těchto kvalit přímo před námi nechal zhmotnit jakousi parapohádku, jejímž ústředním motivem je moment přítomnosti-nepřítomnosti rodiče (od tátových "dovolených" až po Dellinu nabalzámovanou matku), neoddělitelný od základního faktu smrti (na druhé straně Dell jako toxická matka a Dickens jako infantilní otec). O kráse celého tohoto filmu netřeba ztrácet slov a o Gilliamově tvůrčí velikosti nadále nelze pochybovat. Že Tideland natočil o přestávce burtonovského kýče, je opravdu kuriózní. (07.08.2024)

Drogová verze Alenky v říši divů se sousedy, v jejichž blízkosti by se cítil poněkud nesvůj i Norman Bates. Tenhle fantasmagorický úlet opravdu není pro každého. Parádní výkon Jodelle Ferland v hlavní roli filmu, který by nejspíš ještě pěkných pár let neměla ani vidět, natož v něm v podstatě neslézt z plátna. Terry Gilliam opět zabodoval! (25.09.2006)