Krajina prílivu

´Alenka v říši divů´ na tripu. Po čase možná trochu monotónní, ale nemohu si pomoct, mě to pojímání okolního světa skrze fantazijní představy malé holky bavilo, rád jsem vyrážel s jejími "kamarádkami" panenkami (respektive jejich hlavami) na průzkum terénu, s mentálně postiženým Lukem s potěšením plaval v moři vysokých stébel trávy a padal do králičí nory. A chápu, proč si Terry vybral zrovna Cullinovu novelu, to byl materiál pro jeho nespoutanou imaginaci a hravost jako stvořený. Gilliam je po menší přestávce zpátky ve formě a né že ne..... (31.07.2006)

No čo povedať? Čakal som ujetinu, ale až takúto?...hm.... Tento film by sa dal hádam najlepšie charakterizovať asi nejak takto: absurdita nakopená na ešte väčšej absurdite. A v tej spleti absurdít iba zriedka na vás mrkne niečo aspoň trocha normálnejšie. Fantasy? Horor? Zabudnite. Už úvodné scénky dávajú jasný odkaz, že toto jednoducho nebude klasický film. Ide vlastne len o akýsi halucinogénny obraz a fantázie jedného veľmi ale veľmi smutného dievčatka, pričom dialógy si idú svojou vlastnou cestou pomimo, vytvárajúc tak ešte väčší chaos a zdanlivo blábolivý bordel. Napriek tomu však film nezatracujem, pretože v pozadí a medzi riadkami je cítiť mimoriadne hutnú, ťaživú a smutnú drámu s ešte smutnejšou pointou. 50/100 (16.09.2014)

Upřímně nevím co si o tomhle filmu myslet. Zfetovaná Alenka v říši divů. Malé holčičce Jelize-Rose zemře matka a tak vyráží se svým otcem na venkov do domu své babičky, kde si může okolní svět přetvořit pomocí své fantazie na místo, kde je krásné žít, kde nejsou drogy ani smutek. Kde se stébla obilí mění v mořské vlny a vlaky ve žraloky. Jen nevím jestli je to ze strany Jelize pokus o útěk od reality, aby si nepřipustila smrt otce, nebo přirozená věc. Klasicky provokativní Gilliam s jako obvykle vytříbenou vizuální formou. I stránka kamery je pro Gilliama klasická (nakloněné záběry, často brané ze zpod z neobvyklých úhlů). Největším kladem filmu je bezkonkurenčně Jodelle Ferland, která je neuvěřitelně přesvědčivá, Gilliam jí snad musel přidávat něco do jídla, aby působila takhle mimo:) (18.02.2007)

Sice v stálém napětí a s pravidelně se vracejícím strachem, přesto jsem byl celou dobu v pohodě. Ale těch několik posledních vteřin filmu mnou zacloumalo tak, že sedět u něj sám, rozbrečel bych se zaživa, a ani následné cigáro na terase mi v přemáhání vnucujícího se pláče moc nepomohlo. Tohle se jen tak vstřebat nedá. Snad že při tom finálním pohledu se veškeré napětí náhle uvolní. Snad že teprve při něm, v náhle zcela změněném pohledu Jelizy-Rose, zakřičí otázka, co že za příběh jsme vlastně viděli. Předpokládám, že mnohý divák se v některé fázi Tidelandu podobně jako já dostane do sledovací krize, kdy se mu vyprávění začne zdát přetaženým, předrženým, stagnačním, v posledku smysl pozbývajícím. Tento pocit nepochybně pramení z našich diváckých zvyklostí: Nově se objevivší postavy Dell a Dickense vnímáme jako epizodu nebo aspekt a ačkoli posléze zjišťujeme mimořádnou důležitost této epizody či aspektu, přece jen čekáme, že přijdou další epizody, budou ukázány další apekty předkládaného vyprávění. Jenže žádné další se nedávají, nejsou. Příběh se před námi neodvíjí jako cesta s jednotlivými setkáními (po katolicku "zastaveními"), tento příběh nás zavádí do své situace a v ní nás uzavře. V tom nelze nevidět korespondenci se situovaností malého dítěte: i když technicky vzato může jít kamkoli a rozhodovat se pro cokoli, fakticky je existenčně i citově připoutáno k důležitým dospělým svého života, resp. okolí. Opuštěnost krajny, v níž jsou oba domy situovány, jíž jen párkrát za den projíždí rychlík s cizími lidmi, tuto základní situaci dobře kopíruje. Jeliza-Rose se nemůže prostě sebrat a odejít, takhle to v dětství nefunguje. Ani se nemohou objevit další postavy, protože těm, které konstituují vaše dětství, nemohou jiné konkurovat. V takto definovaném prostoru tedy Gilliam vypráví, co se v něm děje. Ostatně rozvláčnost a nabobtnalost jeho vyprávění je už známým příznakem jeho nejlepších filmů (srov. zvl. Muž, který zabil dona Quijota). Podivná vyprávěcí metoda Tidelandu nechává hrdinku uspokojovat základní psychické potřeby vztahu, komunikace a sebepotvrzení pomocí její dětské hravosti, obrazotvornosti, naivních možností interpretace skutečnosti i samozřejmého přijímání těch předkládaných, aby z těchto kvalit přímo před námi nechal zhmotnit jakousi parapohádku, jejímž ústředním motivem je moment přítomnosti-nepřítomnosti rodiče (od tátových "dovolených" až po Dellinu nabalzámovanou matku), neoddělitelný od základního faktu smrti (na druhé straně Dell jako toxická matka a Dickens jako infantilní otec). O kráse celého tohoto filmu netřeba ztrácet slov a o Gilliamově tvůrčí velikosti nadále nelze pochybovat. Že Tideland natočil o přestávce burtonovského kýče, je opravdu kuriózní. (07.08.2024)

Pokud chcete zažít něco jako velice intenzivní bad trip, pusťte si Krajinu přílivu. Je to totiž film veskrze hnusný a odpudivý a to snad v každé scéně. Opravdu se budete těšit až tahlé hrůzná fantasmagorie skončí. Jenomže by bylo nefér film jednoduše shodit, protože mám dojem, že film je přesně takový, jaký ho měl Terry Gilliam mít. Po ryze komerční (a hlavně nepovedené) Kletbě bratří Grimmů, chtěl udělat něco jako pravý opak a to se mu fakt povedlo. Navíc ze všeho toho hnusu, který z filmu číší je cítit skutečný záměr nehladit diváka po srsti, ale naopak vymáchat ho v depresi. A kdo říká že umění jen něco, co je krásné a líbivé? Důležitý je jeho efekt. A Krajina přílivu mě zasáhla obrovskou vlnou negativní, ale přeci jen nějaké, energie. Nejvíce podobný Gilliamův film je Strach a Hnus v Las Vegas, ale zde šel režisér snad ještě dál. Jak se říká hranice mezi genialitou a šílenstvím je mnohdy nepatrná a zde ji snad Gilliam překročil, ale i přesto jaké se všechno zdá zcestné v závěru film dá smysl. Nejspíš už Krajinu nikdy nebudu chtít vidět znovu, protože je to opravdu těžce stravitelná záležitost. (23.11.2011)