Réžia:
Carlos SauraKamera:
Luis CuadradoHudba:
Luis de PabloHrajú:
Per Oscarsson, Geraldine Chaplin, Emiliano Redondo, María Elena Flores, Jesús Nieto, Gloria Berrocal, Julia Peña, Teresa del RíoObsahy(1)
Dvojice manželů Tereza a Pedro je obyčejný pár, který si svoji každodenní existenci zpestřuje různými hrami. Tyto hry mají zpočátku nevinný, i když docela bizarní charakter. Postupně se ale zvětšuje intenzita jejich prožívání, zvláště ze strany lehce hysterické Terezy. Při jedné z jejich hrátek Tereza Pedra zraní a ten se od ní chystá odejít, i to má být jen hra. Pedro ale tuto hru vezme vážně, což Tereza nechce připustit a Pedra zastřelí. (kobejn)
(viac)Recenzie (19)
Saurov film La Madriguera 1969 urcite nebudem porovnavat s knihou Paskala Brucknera Bitter Moon. U Bitter Moon plati, ze boli tam sice cudziunci, no prezivali intenzivnu a destruktivnu citovu lekciu, u Sauru su manzelia len obycajny poar ktory usporaduva rozne hry. Tie presiahnu do niecoho vacsieho. Este sa vratim k tomu Polanskemu, ktoreho nemam rad. U Bitter Moon slo o muzsky a zensky princip a podla toho rezisera menom Polanski kazdy dlhodoby vztah medzi muzom a zenou je odsudeny na krach alebo dospeje do urcitych kategorii, ktore nie su 2x prijemne. Reziser Saura az tak neskuma rozorvany vztah muza azeny, skor si vsima - teda aspon podla distributora - tie hry. Pomerne jednoznacny koniec ma dostal, no videl som toho uz fakt hodne . mne by bohate stacilo, keby reziser Carlos Saura natocil film na sposob Hitchcockovho Vertiga - mne by uplne stacilo, aby sa dalo na film pozerat z 30 roznych uhlov pohladu- a vsetky by boli spravne. Saura an to rezisersky ma : 84 % ()
Doupě je jednak alegorickou konfesí o stavu i traumatech španělské společnosti za klerofašistické nadvlády frankistického režimu, a jednak svébytnějším pokusem o překonání manželské krize. Carlos Saura se dobírá anti-emancipovaného postavení žen, hospodářského zázraku, jenž vedl k prosperitě a modernitě, a rovněž společenských dogmat, vycházejících z římskokatolických imperativů. To všechno vytváří hluboké kontrasty a často nesmiřitelné konflikty, neboť vnější i vnitřní světy jsou rozpolceny mezi modernizací (ta je v úzkém sepjetí s liberalismem) a středověkem (tj. tradicionalistické předsudky totalitních klerofašistických doktrín, jež se vlastně modernizačním procesům ze všech sil brání). Na jedné straně je pokrok, na té druhé dogma (politické, náboženské i společenské zároveň). Saura traumatickou přítomnost lidského života a vnitřních světů tehdejší doby španělské společnosti otiskl do úpěnlivé snahy vymanění se z manželské krize. Konflikt starého s novým vede k vzájemnému odcizení (byť jedno v druhém našlo jisté zalíbení), láska s nenávistí mají nejasné, ba dokonce nerozpoznatelné hranice, skutečné oboustranné porozumění je nemožné. Saura opět stvořil bytostnou poezii, kde obrazy Luise Cuadrada pečlivě zinscenovaly každičký verš do nejmenších podrobností kontrastů a konfliktů. Rozmístění a textura, starožitnost a moderna, žena a muž, realita se mísí se snovou vidinou i praobrazy nevědomí. Nakonec se zdá, že dogma, které náhodou nesměřuje vzhůru, ke vznešenosti a ušlechtilosti člověka, předznamenává lidskou zkázu. Doupě je komorním dramatem pro dva: Teresu (pozoruhodná Geraldine Chaplin) a Pedra (dobrý Per Oscarsson s hlasem Jesúse Nieta). On je velmi úspěšným a bohatým mužem, který svůj úspěch vyznačuje modernitou. Ona je ženou úspěšného muže a její přesvědčení pevně vězí v poutech římskokatolických dogmat. Doupě je ojedinělým filmovým požitkem, je nejbytostnější poezií člověka, nesmiřitelného konfliktu pokroku se středověkým náboženským myšlením. Nejde tady ani tak o surrealismus jako o symbolismus. ()
Cyhtré využití scénografie - metafora vyprázdněného moderního domu jako obraz nenaplněného vztahu. Hrdinka se vrací do minulosti a zaplňuje betonový příbytek historickým nábytkem, vzpomínkami. Nenápadná gradace příběhu, nečekané zvraty, a neuvěřitelně bohatý herecký rejstřík Geraldiny Chaplinové, která v Doupěti mění charakter a výraz takřka v každé scéně. ()
Při sledování toho filmu jsem si hned vzpoměl na Posedlost. Doupě je totiž podobná, těžce psychotropní záležitost, která není rozhodně určená pro slabé povahy. Jenom s tím menším rozdílem, že tady přece jen herecky exceleuje Geraldine daleko víc a svého filmového partnera nechává a o dost za sebou. Jinak nemám skoro vůbec co vytkonut, hlavně scéna s kraby byla velmi, ale velmi působivá. ()
Přepínání mezi modem reality a předstírání, vpád reálna do hry a naopak, snaha opustit hru a dosáhnout reality. Vše začíná jako klasická psychóza, zde v podobě úniku frustrované osoby do světa fantazie. Jen díky neexistujícímu světu může hrdinka přežívat svět skutečný. Avšak film tímto naštěstí nekončí, ale do hry vtahuje i manžela - a s jeho příchodem začíná snaha dosáhnout i opačného směru, tedy snaha vymanit se ze hry zpět do reality. Zprvu manžel předstírá hru, jen aby tím pomohl manželce se z ní vymanit. Nakonec však oba zabředávají do předstírání nereálného více a více a od té chvíle již sledujeme zoufalou snahu přepychem izolovaných odcizených jedinců prorazit bublinu falše, která je obklopuje, a opět se nabourat do reality. A je na první pohled paradoxní, že toho dosáhnou vždy jen ve chvíli, kdy si fyzicky ubližují - plivnutí, praštění, zastřelení - jen tak může moderní člověk opustit svou izolaci, jež za sebou definitivně zanechá jen definitivním aktem. Nejdojemnější je v tomto závěrečné opovržení manžela nad manželčinou fingovanou sebevraždou - vskutku by radši viděl ji zemřít, protože jedině tak by mohla dosáhnout reality. Saura má jako vždy skvělou krizi - peripetii - katarzi, ale opět zdlouhavou expozici a kolizi. ()
Galéria (14)
Fotka © Tamasa
Zaujímavosti (1)
- Natáčení probíhalo ve Španělsku v madridském regionu Somosaguas. (Terva)
Reklama