Vratné lahve

Ve Svěrákovské volné "lidské" trilogii stojí kvalitou Vratné Láhve daleko za Obecnou školou, ale rozhodně před Koljou. Jan Svěrák tentokrát nedává na odiv své režijní mistrovství a drží se spíše v pozadí. Jasný prim tedy má Zdeněk Svěrák a otázka je zda je to zcela dobře. Zatímco scénář napsal tradičně výtečně, tak herecky je to takové... "divné". Jeho postavu mu uvěříte, o tom žádná, ale prostě na tom něco nesedí. Na co lze ovšem pět jen slova chvály jsou herci ve vedlejších rolích. Obvzláště Macháček je opravdu dobrý a nepůsobí jako karikature sebe sama jako u kolegy Hřebejka. Největším kladem Lahví, je krom atmosféry především výkon Daniely Kolářové, které má po delší době opět ve filmu větší prostor. A využívá ho přímo neskutečným způsobem. Snímek má výborný začátek a konec (především od intonační narážky na K. I. Prácheňského), ale celkový dojem trošku kazí střední část obvzláště kolem pádu z kola. Tohle nemá režisér Svěrákova formátu zapotřebí. Lahve se zde rozpadnou v sérii méně či více povedených útržků bez výraznějšího dopadu na konečné vyznění. (09.03.2007)

Asi nejlepší domácí komedie posledních let připomíná, že i dnes lze vyprávět a natáčet o citlivých věcech života s nadhledem, taktem, vkusem, vtipem, moudrostí. Určitě mnoho ve filmu znamená kamera (nejen záběry Prahy, ale i nemilosrdné detaily obličejů obou protagonistů). O bědách a slotách devadesátých i pozdějších let na minimální ploše, sevřeně střídmými prostředky, LÁHVE říkají takřka vše. Tápavé ztrácení a znovunacházení manželské lásky se v závěru filmu mění v její rehabilitaci (odzbrojující Svěrákovo přiznání, že při psaní scénáře hojně čerpal z vlastního soukromí; musí žít s nadmíru velkorysou a chápavou manželkou; všechna čest a sláva). Zdá se, že režisér byl v tomto případě i tak trochu scénáristou. Filmu to určitě prospělo. A českému divákovi, hladovému po kvalitních domácích novinkách, jistě také. (17.09.2007)

„To by ma zaujímalo, prečo ty ma niekedy normálne nepozdravíš. Prečo mi nepovieš ´dobrý deň´?" – „Pretože nás už neučíte.“ – „Aha. No vidíš. To mi nenapadlo.“ Oscarový úspech Jana Svěráka takmer zničil (niektorí tvrdia, že zničil), čo v praxi vyzerá okrem iného tak, že behom 11. rokov, ktoré uplynuli od premiéry Kolju, nakrútil len dva (!) filmy. To už je pomaly na úrovni Jamesa Camerona. Nakoniec si za svoj najbližší projekt vybral malý, civilný, komorný a osobný film so slabým rozpočtom a „obyčajným“ scenárom. Dej má tempo, práca s uvoľnenými hercami je bezchybná (krívajúci Ondřej Vetchý) a dialógy a hlášky radosť počúvať ("Já už tady nejsem rád."; "Prosím tě, jak se múžeš dívat na takovýhle kraviny při tvým vzdělání?"; "Hekáš tady, převaluješ se tady."). Vydarenému divadielku panuje príjemná melancholická nálada, ktorá je často unavená, ale takmer nikdy nie tragická. Výsledkom je hravý malý veľký film o tom, že sa nemeníme (viď. potitulková pasáž vo vlaku). Koniec mi pripadal taký nejaký... nijaký. A niektoré veci ma nebavili (wtf pád z bicykla). Inak ale príjemný film s peknou atmosférou (a pesničkou Jaroslava Uhlířa). (08.03.2008)

Citový i tělesný listopad života na samotě od lesa, velmi přesná lady Kolářová, nevtíravé životní postřehy, vtíravý product placement, občas prvoplánový humor a navrch železničářské sny s Nelou Boudovou, po nichž se vzdouvá na csfd odpor a Tkalounovi přikrývka. Farář revolucionář, Jacques Roux, kdysi řekl: „Stáří je dětství bez iluzí.“ a právě tato skutečnost se podařila vykreslit Svěrákovic tandemu docela důvěrně. Někteří lámou hůl nad typickou autorovou "laskavostí", ale v poslední době je jí kolem nás tak málo, že jsem ji přivítal s otevřenou náručí. Asi stárnu, nebo co.. (04.02.2013)