Hory majú oči

Alexandre Aja je maník a remakem klasického díla Wese Cravena Hory mají oči přinesl hororovým fanouškům patřičnou dávku brutální a krvavé podívané, přesně ve svém "Ajovském" stylu. "Teen/Family Slasher" tradičního formátu, kde se setkává americká rodinka se zmutovanými kreaturami, které provozují "gore" praktiky na náhodných turistech. Začíná boj o přežití. V určitých místech mi film připomínal Dům voskových figurín a taky sem spadla "kapka" z Texaského masakru. Celkově se jedná o kvalitní příspěvek do daného žánru v rámci (nejen) remakeů, který se však nedokáže vyhnout některým klasickým klišé. (05.10.2007)

Film, který nesází jen na krvavou vyvraždovačku ala každý druhý americký horror posledních 10 let, ale dokáže mezi hromadou krve najít i špetku citu k mrazivé hudbě a velmi dobře vytvořenému napětí. Sledoval jsem Unrated version a nemohu si na nedostatek krve ani napětí stěžovat. Aja odvedl svojí práci jako málo kdo před ním a možná nám tu roste jeden velký talent, který hollywoodské horrorové scéně chybí už hodně dlouho. Kdo se vyžívá v pohledu na sekyru zabodnutou v oku nebo prostřelné hlavě ještě chvíli dýchající oběti našel právě černého koně letní sezony. (04.08.2006)

Točit horor ve dne a ještě k tomu v poušti není snadný hned z několika důvodů. V mizanscéně (prostorem před kamerou) se totiž není o co opřít, máte postavy a za nimi prázdný panoráma a musíte vystačit pouze s tím, přičemž každá chyba je znatelná. Úlohu filmu navíc ztížil vykutálený scénárista, který zavelel rozvíjet strach ve dne, což obrací pravidla hororového žánru, ve kterým se ve dne chatuje (tj. plká) a v noci straší (tj. dekapituje). To vše pochopitelně kladlo maximální požadavky na režiséra i kameramana. (19.02.2008)

Mám velmi rád náměty zabývající se izolovanou partou lidí řešící problémy (například rodinné). Seznámení s postavami bylo docela zdařilé a ačkoliv mě osobně žádná z nich nestihla přesvědčit natolik, abych si její smrt přestal přát, orientoval jsem se bez problému. Snímek navíc musím pochválit za to, že ve dvou případech mi, bez předem schváleného svolení, leknutím poskočila noha. Mé sympatie si získalo zvíře; tedy pes Zvíře a dívka v červeném, jejíž poslední scéna je patrně nejpůsobivější na celém filmu. Naopak se mi nelíbila hudba, v daném žánru zaběhnutá schémata (namátkou - v první lekačce se ještě nic nestane, popřípadě - když už si postava myslí, že má vyhráno, něco se stane, nebo ještě - někdo něco ví, ale ze záhadných důvodů to radši neřekne, i když je to zásadní a spousta dalších), dále tu jsou pro mě poměrně nezajímaví "protivníci" a hlavně nesmím zapomenout zmínit tragický ( a tím nemyslím smutný) konec, respektive poslední záběr, který mi vyřešil můj hlavolam, jestli dát teda tři nebo čtyři... (04.11.2006)

To, že radioaktivní spad má negativní dopad na havíře z Nového Mexika je fanouškům hororu známá věc. Otázkou jen bylo, jak se remaku Cravenova filmu zhostí ten bezskrupulózní bastard Aja, no a on názorně předvedl, že pokud mu nehází scenárista krvavá topora od krumpáčů pod nohy, je schopen natočit ve svém žánru nadprůměrnou věc. Doteď jsem si myslel, že z té vesnice pro jaderné testy zbyl jen profesor Jones a pomuchlaná lednička.. (12.05.2009)