Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Poněkud složitý příběh dvou krásných sester - dvojčat Solange a Delphine, které touží najít tu pravou lásku. Do jejich příběhu se zamotávají osudy dalších postav přístavního města - jejich matky, která se po letech potkává se svým někdejším milencem, amerického hudebníka, mladého námořníka a další. Film plný jasných barev, tance a hudby - prostě 60. léta. (Amala)

(viac)

Recenzie (30)

kaylin 

všetky recenzie používateľa

Neskutečně pozitivní film, který vás doslova rozzáří svým veselým přístupem, krásnými písněmi výborným zpěvem a výtečnými hereckými výkony. Je příjemné vedle sebe vidět krásnou, úchvatnou a pořád tak mladou Catherine Deneuve, a už staršího, ale pořád skvěle tančícího Gena Kellyho. Na tomhle filmu není nic ošklivé. ()

Mylouch 

všetky recenzie používateľa

Nápověda, kdo všechno se mohl inspirovat Sedmikráskami, ale třeba i odkud čerpají Rebelové. Zde v dobovým designem prosyceném pojetí s přídavkem v Evropě dnes - a za oceánem už tehdy dávno - překonaných tanečních čísel (nejlepší asi Deneuvová, hoši /Jules a Jim/ pak nejen v tanci topornější), se zdůrazněním statusového významu motorového člunu. ()

Reklama

Radko 

všetky recenzie používateľa

Sen o svete, kde sa tancuje, spieva, skladá sa hudba. Hudobné nástroje sa uživia aj na malomeste, chodí sa na výstavy. Námorní vojaci sú výtvarne nadané duše s idealizmom v srdci. Sen, ktorý snívala nielen hipisácka Amerika, ale aj umenia chtivá Európa. Slečinky tento svet zaplnili pastelkovou farebnosťou a naplnením túžby o stretnutí sa s princom. Pochodujúce šíky vojakov pôsobia ako cudzorodý hmyz. Majetnícky frajer ako úbohý trpák. Tento sen bol v roku 1968 zmätený vlnou násilného potlačenia študentskej rebélie v Paríži, vpádom ruských tankov do ČSSR a zvolením Nixona za prezidenta USA. Nasledovala sada udalostí meniacich svet radostného hopsania na svet tvrdého biznisu a kalkulu v každom ohľade. Vrátane kultúry a umenia. Ľudia sa stávajú ustráchaným stádom. Boja sa každej médiami vzývanej hrozby, od eboly po globálnu vojnu. Straší sa obsadením Európy bradatými mužmi v splývavých dišdašiach a burnusoch, presadzujúcich červíčkovité písmo ako základ pochopenia vesmíru. Na odreagovanie a znovu navodenie sna o inej možnosti prežívania a myslenia nie je nikdy neskoro. Stačí si pozrieť tento jemne naivný, no úprimne znejúci muzikál. ()

Willy Kufalt 

všetky recenzie používateľa

Svět Demyho muzikálů je plný lesklých, pohledných barviček a příběhů pomalu jako z nejkýčovitější červené knihovny. Ale zároveň je pro mě Jacques Demy výjimečným režisérem, který dokáže s kýčem pracovat nesmírně nápaditě a udělat z něj originální muzikál, dávat mu (tomu kýči i muzikálu) zase jednou trochu jinou podobu... a kdo by se vůbec z pánů pozastavoval nad nějakým kýčem, když zde běhá a tančí krásné lehkonohé stvoření jako Catherine Deneuve? :) Po melancholických Paraplíčkách ze Cherbourgu, byť mi přinesly kapánek silnější zážitek, přináší Demy v opětovné spolupráci s Michelem Legrandem divácky a posluchačsky mnohem vstřícnější kus. Muzikálový experiment se zpěvem úplně všech replik a dialogů je zde již povětšinou 3 roky starou minulostí a snad jen v jedné písni o vraždě uvedené v novinách si tvůrci na něj ještě chvíli vzpomenou a krátce zopakují. Tento kus míchající ve svém stylu šanson s rytmem swingu je především hravý a chytlavý. Srší náramně pozitivní náladou a množstvím nákažlivé energie. Potěšilo mě i hned dvojí velice netradiční hostování: v rámci muzikálu Michel Piccoli, o kterém jsem vůbec netušil, že umí tak hezky zpívat, v rámci francouzského filmu pak pořád šarmantní americký muzikálový klasik Gene Kelly. Za skvělý považuji nápad zapojit občas vedle zpěvu a tance do hry během muzikálových čísel (nečekaně) i hru na hudebních nástrojích, či prolínat v jedné části záběry několika postav ve stejnou dobu, u každé s jinou písní „na rtech“.  [85%] ()

Matty 

všetky recenzie používateľa

Demyho oslava života v jazzovém rytmu neponechává veškerý tanec na hercích. Tančí také kamera. Její stoupání, klesání a kroužení je částečně motivováno pohyby postav a částečně jde o muzikální exces. K prolnutí obou přístupů dochází hned v jednom z dlouhých úvodních záběrů, kdy kamera za využití postav coby záchytných bodů vpluje do místnosti, kde probíhá hodina baletu. ___ Demy na jedné straně vytěžuje rezervoár klasických hollywoodských muzikálů (citace z On the Town nebo Gentlemen Prefer Blondes, obsazení Kellyho), na straně druhé pastelovou idylu muzikálového světa narušuje nenápadným zrazováním žánrových konvencí. Netančí se vždy v přísně symetrických liniích a ve frontálně komponovaných záběrech. Demy dlouho nevydrží u jednoho úhlu, neustále nás upozorňuje na trojdimenzionalitu prostoru, a pro tanečníky není závazné respektování středu záběru. Obsesivní berkeleyovská symetričnost je zrcadlovým tancem blíženců naopak parodována. Celý příběh je ostatně vystavěn na zdvojování a párování (postav, barev, hudebních motivů). Hledají se protiklady, které by se přitahovaly. ___ Podstatná část filmu se oproti hollywoodské zvyklosti natáčela v reálech, díky čemu je například mizanscéna ve scénách z prosklené kavárny, kterou Demy využívá na způsob refrénu k rytmizaci vyprávění, velmi živá. Postavy zas harmonický svět sem tam nabourají replikou typu „Byl to hajzl“ nebo „(…)takže s vámi chceme spát“ a prostřednictvím novin do Rochefortu párkrát proniknou i dost ohavné zločiny (obětí jednoho z nich měla být žena s uměleckým jménem Lola, což je zřejmý odkaz k Demyho debutovému snímku). Mezi řádky je takto sebereflexivně přiznáváno, že lehkost podání pouze odvádí pozornost od závažných věcí, že jde o únik, a že si toho tvůrci jsou dobře vědomi. Balancování mezi stylizovaným a autentickým prostředí posiluje dojem, že fantazie a realita nemusí být oddělené. Mohou koexistovat. ___ Je na postavách, kdy se rozhodnou vtančit do říše snů. Nejuměleji působí muzikální čísla, ve kterých se – po vzoru raných, vaudevillových muzikálů – tančí na pódiích k tomu určených. Svoboda rozhodnutí se vytrácí, neboť nic jiného než zpívat a tančit se ve vymezeném prostoru dělat nedá. ___ Přes využívání zcizovacích efektů, které je mnohem méně lopotné než v některých filmech novovlnových režisérů, jsou Slečinky z Rochefortu zejména dvouhodinovým romantickým zasněním (zkrácení by neuškodilo). Demy nás zve do města, v němž se hyperrealistické barvy realistického prostředí přizpůsobují náladě postav, v němž nikdo nemá nikdy po ruce nebezpečnější nástroj než hudební, v němž se každý pohyb může lehce proměnit v tanec, a pro jehož obyvatele neexistuje (traumatizující) kolektivní paměť, ale pouze (rozradostňující) kolektivní píseň. Píseň, jež překlene rozdíly generační, genderové i povahové. Je to naivní. Ale povznášející. 75% ()

Galéria (74)

Zaujímavosti (9)

  • Vedle Rochefortu, který byl jako místo pro natáčení zvolen kvůli velkému náměstí, měl Jacques Demy v oku také města Avignon, La Rochelle nebo Toulouse. (Terva)
  • Natáčení probíhalo od 31. května do 27. srpna roku 1966. (Terva)

Reklama

Reklama