V pasci

Česká spisovatelka a cestovatelka Iva Pekárková ve své knize Šest miliard Amerik popisuje pokus, který podnikli před lety novináři, když se snažili dokázat, že americkou společnost zachválila lhostejnost k bližním. Na lavičku v parku posadili 7letou plačící holčičku a z úkrytu v křoví natáčeli na video, co se bude dít. Kolem holčičky procházely desítky lidí, ale místo, aby ji oslovily nebo udělaly poplach, pokračovaly v cestě a pokud možno ji co největším obloukem obešly. Po dlouhé době dítě oslovila cizinka. Pekárková dále vysvětluje, že s výjimkou těch nejhorších čtvrtí je prakticky nemožné potkat děti, jak si hrají jen tak v přírodě nebo na ulici. USA totiž už desítky let sužuje vlna hysterie ohledně úchyláků a pedofilů, kteří nemají nic jiného na práci než zneužívat, znásilňovat a mordovat nebohá děťátka. Děti už odmalička musejí žít v bezpečných bublinách tvořených domem se zahrádkou a autem, které je případně odveze do jiné bezpečné bubliny. Děti jsou přesvědčované o tom, že jakýkoliv cizí dospělý se jen třese, aby jim mohl ublížit, a pokud se k nim kdokoli přiblíží, mají volat o pomoc. Většina dospělých si tak vůbec nedovolí ani pomoci dítěti v nesnázích, aby případně nebyli obviněni z pokusu o jeho zprznění. Jakkoliv už řadu let klesá počet případů kriminality v dané oblasti, vlna hysterie se spíš stupňuje. Je nemyslitelné vstoupit na dětské hřiště bez vlastního dítěte, je nadmíru nebezpečné fotit na ulici nebo v parku v místech, kde by mohly chodit i děti, protože vás kdokoli může obvinit z pedofilie a takové obvinění se bere smrtelně vážně a velmi obtížně se toho cejchu člověk zbavuje. Vzácností nejsou ani případy lynče, kdy dojde k nějakému nedorozumění. Žijeme ve světě, který má hodně rozkolísané hodnoty, a ve filmech a seriálech leckdy fandíme úspěšným zločincům, klidně i sériovým vrahům. Odpor k těm, co ubližují dětem, je tak jednou z posledních oblastí, na které se dokážou lidé shodnout, a tak se toho chopili svatouškové, kteří se kdykoli ochotně postaví do řady, aby začali jako první kamenovat. Tahle kampaň se všemi negativy se mimochodem přelila už i do západní Evropy, kde je momentálně hodně módní hledat v životopisech známých osobností a především politiků cokoli, co by naznačovalo, že mají k pedofilům a k dalším sexuálním deviacím jakýkoli jiný než tvrdě odsuzující postoj. Film V pasti se veze přesně na vlně téhle hysterie. Ač vysloveně nemorální, to vůbec nejodpornější na něm je, že se tváří jako obránce těch slabých, zkrátka jako by byl morálně na výši. Je to přitom podivný konstrukt, kde 18letá holka, která na 18 taky vypadá, hraje 14leté děvče, které má myšlení dospělé ženy. Mám dceru, která je momentálně ve věku hrdinky, a to, co se mi pokouší věšet scénárista na nos, je s prominutím hovadina. Pedofil se chová a uvažuje taky jinak, než si Slade představuje a Wilson hraje... Navíc, a především, jen výrazná menšina pedofilů se dopouští zneužívání. Ostatní si vystačí se svými představami, které v řadě případů přetavují do umělecké formy. Pedofily s největší pravděpodobností byli např. náš Foglar nebo Lewis Carroll. Jediné, co zůstává pozitivní na filmu, je herecký výkon obou hlavních postav. Pro Ellen Page to byla vstupenka do světa kinematografie, kterou využila na 100 %. Bohužel film sám o sobě vzhledem k tomu, jak negativní pocity ve mě vyvolal, ode mě nedostane víc jak 25 %. (12.11.2013) (menej) (viac)