Takeshis'

Po opětovném shlédnutí se musím Kitanovi omluvit, že jsem po fébiácké půlnoční projekci udělil pouhé 4 hvězdy. Obzvláště v porovnání s jeho následujícím a zatím posledním filmem Kantoku Banzai se zdánlivá surreálná bizarnost mění v dokonale propracovaný plán relfektující veškeré polohy Kitanovy tvorby. Tento film satiricky místy až parodicky pracuje mimojiné s lynchovskou snovou logikou (hlavně z Mulholand Drive), ovšem v porovnání s ním vlastně postrádá vnitřek. Míří z vnitřku, ze snu cele ven, k sebereflexi. Ale je to přesně zrcadlově opačný pohyb, než jakým svou tvorbu Kitano destruuje v Kantoku: Banzai. Takeshis je film, který se pozvolna rozpadá, Kantoku se naopak dlouho nemůže ani rozeběhnout a začít alespoň trochu fungovat jako film. V Kitanově tvorbě se neustále v různých podobách - jak na rovině postav tak stylu - oběvují dvě protikladní a přesto se doplňující polohy: Beat Takeshi (přímočarý expresivní televizní komik) a Takeshi Kitano (minimalistický filmař, pracující s jemnými nuancemi) - tyto dvě stránky stvárňují třeba oba hlavní hrdinové ve snímku Děti se vracejí, kde protikladní hrdinové jak se ukáže na konci, se dokonale doplňují; zde se objevují dva Takeshiové (oba hraní Kitanem) a defakto vzájemně sní o tom, jak se stávají jeden druhým. Oba poslední Kitanovy filmy jsou maximálně přímočaré (zde množství gagů, sebeparodujících slow-motion záběrů střelby...) a maximálně sofistikované zároveň. (02.02.2007)

Nebudu přemítat nad tím, co touto podivností Takeshi vlastně myslel. To tu koneckonců udělají jiní. Jen dodám, že z posledního Kitanova filmu jsem poněkud rozčarován. Zajímavý koncept dvojrole filmové hvězdy, které si všichni klaní, a losera, prodávajícího v malém obchůdku, do něhož si každý kopne, byl ve výsledku potlačen nevyrovnaností, zdlouhavostí některých scén a Kitanovým manýrismem. Takeshi by si měl uvědomit, že opakovaný vtip přestává být vtipem.. Z černého koně Febia se nakonec vyklubal rozpačitý mišmaš, z kterého si budu pamatovat snad jen strhující stepařskou exhibici a humorné scénky z konkursu. Asi mě tu přívrženci japonského hereckého a režisérského mistra stáhnou z kůže, ale ze 3 hvězdiček neuhnu ani o píď. (25.03.2006)

V uvodu se zda ze je jasne o co tam pujde. Prodejce, ktery vypada jako Beat Takeshi, do ktereho se kazdy trefuje, chodi na konkurzy na filmovou roli a stale nekdy nedostava sanci je vsem pro smich a jeho zivot je smutnou groteskou, zatim co pravy Beat ma vsechno o cem muze prodejce akorat jen snit. Do teto chvile se vse zda byt v poradku ale pak zacinaji snove pasaze a neustale se vraceni zpet v deji, zde se vlastne vzdy, kdyz si uvedomite kam se dej diky snove pasazi vratil tak v zapeti se dozvidate ze vysvetleni, ktere prislo je zase vyvracenim a poprenim vseho co jsem pochopili a dej se zase posouva zpet a zpet ...az do pasazi kde se az mooc vse mota a mota, hodne se zpiva a tanci a strili a nevim zdali to vse nakonec nebylo bezucelne. Musim se na tento kousek podivat znovu. Pro fanousky Beata je zde spousta odkazu na jeho drivejsi tvorbu, zname tvare ze napr. Samuraje. (13.03.2008)

Pokud Kitano čerpal inspiraci ze svých snů, na jeho místě bych se bála usnout. Bála bych se i svých povýšeneckých, sebestředných detailních záběrů, odbarvených kštic a natáčení erotických sekvencí, byť snových. Ovšem konkurzní epizody a stepařská taneční čísla stojí za probuzení, jenže na dobrý film to je zatraceně málo... (26.03.2010)

Což o to, vlastně je to i docela můj šálek čaje. Problém je, že bych od Kitana čekal v takto "artovém" snímku o dost víc. Mnoho nápadů je dobrých, ale nedrží příliš dobře pohromadě - některé lze bez nadsázky označit za zcela samoúčelné (možná je za tím "dalíovský" záměr, přimět lidi hledat významy kde nejsou a pak se bavit jejich hloupostí, viz třeba scéna s DJingem atp. - pěkné a stylové, na druhou stranu: hromada uhlí je pořád hromada uhlí). To by mi samo o sobě tolik nevadilo, problém jsem měl spíše s tím, že zkraje je film dynamický, z větší části se vypointuje dlouho před koncem a poté následuje smršť scén, kde množství těch samoúčelných je náhle v násobné koncentraci, čímž se snímek jakoby "roztříští" (k jeho neprospěchu, podle mě). Vizuální a vůbec formální stránka mi vyhovuje, množství aluzí je zábavné a člověk bude patrně objevovat další a další, libůstkou je třeba účast Beata Kyoshiho (který se objevil už v Kikujirovi), bývalého Kitanova komediálního partnera, s nímž začínali. Jeden z těch kousků, které režisér točí mnohem víc pro sebe, než pro diváky (jimž to kompenzuje několika vtipnými, zlý jazyk by řekl "prvoplánově podbízivými", scénami), v případě TK to navíc nabírá až rysy jakési autoterapie. (25.02.2010)