Příběh kriminálního rady

Psychologický film s kriminální zápletkou, jež je potlačena v pozadí, přestože hraje velmi významnou roli pro vývoj příběhu. Luděk Munzar je výborný, ale zlého muže jsem mu občas nevěřil, proto u mě jasným hereckým tahounem Saša Rašilov. Rudolf Hrušínský ml. ale předčí svou epizodní roličkou všechny jinak uspokojivé herce. Děj filmu se občas táhne, ale rozuzlení je opravdu vynikající. Člověk sice tuší pozadí příběhu, ale i tak je závěr překvapivý. Jen mi vadil ten televizní studiový zvuk zvonění telefonu, jak jej známe z Hříchů pro pátera Knoxe. (11.04.2012)

Věřím, že knižní předloha mohla být docela zajímavá, ale samotný film až tak poutavý nebyl. Tedy alespoň ne po celou dobu. Postavy mi byly až zvláště protivné (ne nezajímavé), ale svým způsobem mi lezly na nervy – hlavně Rašilov. Je jasné, že žít s despotickým otcem, který vás pomalu bere, jak hovno na podrážce není nic milého a s jeho až vzpurným chováním jsem i lehce sympatizoval, ale to co postupem času začal provádět, bylo vážně na kulku do hlavy. Vysvětlení vraha proč a jak zabíjel malé děcka, bych ještě bral – byl to magor a svůj osud i zasloužil. Munzar podal jasně nejlepší výkon ze všech zúčastněných. V mých očích průměrná podívaná. (11.11.2020)

"Jsou věci, před kterými člověk neuteče." Kriminální rada Heumann, kterého svým vcelku typickým způsobem ztvárnil Luděk Munzar, se touto myšlenkou řídí až do samé krajnosti. Případ, který začíná jako klasická detektivka o deviantovi vraždícím děti, se tak postupně mění v mrazivé psychodrama o vztahu rady Heumanna s jeho synem Vickim. Nelze přitom nepoznat, že předlohou tohoto televizního snímku je román Ladislava Fuchse (26.11.2017)

Můj negativní postoj by byl snad jiný, kdybych nečetl výbornou předlohu od Ladislava Fukse. Když jsem se dozvěděl, že existuje adaptace s klasikem Munzarem, docela jsem se těšil. Tvůrčí tým bohužel látku překopal pro svoje účely. Vytříbený jazyk dialogů a elegance tehdejší éry je pryč, tvůrci směřují víc úsilí k "odhomosexualizaci" než k líčení stoupajícího napětí v domě, připsali pár hrozných scén navíc a naprosto neobratně naznačují překvapení už od půlky děje. Propadák. (21.04.2012)

Kdo čekal adekvátní převedení knihy na obrazovku (televizní formát ze zpracování čouhá na sto honů, možná by spíš bylo na místě (dnes už nepoužívané) označení "televizní inscenace", protože exteriérů je jako šafránu a asi se nepletu, že i Brikciovo začení (mimochodem natočené neuvěřitelně amatérsky) se odehrálo v kulisách, i když to je jen dílčí problém. Daleko větší potíž mám s obroušením všech vztahů do bakalářské podoby. Scénáristka Zelenková udělala z Vikiho rozmazleného spratka, jehož usměrňuje nejen otec, komorník, ale v rozporu s knihou dokonce Barry; z rady Heumanna se stal místy i sympatický člověk a rozhodně ne despota, jak tvrdí distribuce. (Luděk Munzar rozhodně nebyl špatná volba, ale ze scénáře nemohl dostat víc. Škoda, má představa rady Heumanna má blíž k Munzarově komisaři Kieslovi ze Zlé krve než z tohoto bakalářského provedení.) Za své vzal i (v knize víceméně tušený, leč nepřehlédnutelný) vztah Vikiho a Barryho, který naznačoval víc než pouhé přátelství; nebyla zpracována vzpomínková pasáž, která dává nahlédnout, co (kromě jiného) formovalo jednání kriminálního rady k ostatním. Postrádala jsem absenci písně Grety Garone na úkor naprosto zbytečného rozhovoru Vikiho s Knippsenovými a neorganické snahy Barryho o vzkříšení manželství svých rodičů, kteří se v knize vůbec nerozvedli. A tam, kde Fuks nechává na čtenáři, aby si sám dosadil a pospojoval všechny informace, předkládá divákovi televize polopatický výklad, a nejen to: z blíže neurčené země se stává konkrétní Rakousko. Fuksovo tajemno i obojakost výkladu jsou pryč. Škoda. (04.01.2014)