Chromofobie

Jejda. Velmi solidně obsazené i zahrané. Z ničeho se pomalinku první polovinu současně rozvíjí skládačka několika osudů. Advokát Marcus Aylesbury a novinář Trent jsou kamarádi, až na to, že Trent chce konečně prorazit s něčím velkým a tak se začně pitvat v rodině Aylesburyových. Otec a soudce Edward Aylesbury je podivně zapleten do obchodu z akciemi a velmi často ho navštěvuje nemocná prostitutka. Pak je tu ještě jeden kmotr, tak trochu pedofil. Atd. ... K tomu jedna přehnaně bílá a skleněná hypermoderní architektonická schíza. Po letech bych si už ani nevzpomněl, o čem to vlastně bylo. 50% (05.09.2015)

Divák se časem stává filmofobným - odolným vůči filmovým sdělením, protože se ta sdělení donekonečna opakují a variují. Mozek hledá nejen novinky, ale i zákonitosti. Z novinek se stávají schémata, ze schémat automatismus nebo ještě hůře nuda. Před pár lety by mne tento film velmi zaujal, dnes jen potvrdil to, co již vím – věci nás mění, oddělují a oddalují. Objekt moderního umění (co je umění a co je moderní umění je otázka sama o sobě) "Chromophobia", což je plasmová dvojobrazovka, která reaguje na nejmenší změny v okolí, se ukazuje být citlivější, než úspěšní z vnějšího pohledu, majetní lidé, kteří se vyhýbají přirozeným lidským citům a emocím. Doprovodný text k tomuto artefaktu hlásá: "The silver screen has an exagerrated capacity to reach its audience, touching places that the brush can only dream of" (Stříbrné plátno má zvýšenou schopnost oslovit své diváky, dotknout se míst, o kterých si malíři se svými štětci můžou nechat leda zdát). Zvrácenost moderní civilizace projevuje se i v tom, že se člověk dívá na filmy, aby cítil to, co má cítit v běžném životě, a prožívá jen zástupné city. Až otupí se i tento vjem, bude člověk pak schopen cítit ještě něco kromě fyzické bolesti? ___ Trojka za příliš prvoplánové a zromantizované podání charakterů a témat – obzvlášť té osamělé nemocné prostitutky. (07.10.2011)

Skladačka príbehov, ktorú nie je možné brať ako celok, naviac všetky príbehy stoja za nič. Nedá sa do nich vcítiť a už vôbec nie stotožniť. Jednu hviezdu neobjektívne pridávam za Penélope Cruz, ktorá v úlohe šľapky s dieťaťom bola asi jediná, ktorej sa niečo dalo uveriť a jej zanedbaná domácnosť pripomínala domov. Najhoršie pocity som mal práve v dome hlavnej postavy s „modernou“ architektúrou, kde by som nechcel bývať ani zadarmo, nenazval by som ho inak ako sklenené peklo. (13.02.2014)

Můj první dojem byl rozpačitej, nejistej a první půle filmu zapůsobila neosobně, odtažitě, chladně. A to i přes to, že jsem měla v obsazení dva své koně (Ralph Fiennes!, Kristin Scott Thomas). Druhá půlka si to podstatně vyžehlila, když si dovolila být trochu víc hlubší a dokonce vypustit nějakou tu emoci. Kdybych ořezala působivej konec, skladbu Heroes a režisérčin cit pro obraz, byl by to průměr a ani Ralph by to nezachránil. (10.12.2009)

Osudy jedné rodiny se uvedou sáhodlouhým představováním, jehož účelem je patrně důsledně načrtnout charaktery všech zúčastněných. To se ale dalo udělat za mnohem kratší dobu. Nemusím manželku vidět několikrát nakupovat, cvičit s osobním trenérem v jejím superluxusním domě, nebo chodit na psychoterapii, abych pochopila, že je to ve zlaté kleci zavřená nešťastná a slabá žena. A tak je to i s ostatními postavami. ____ Prolog trvá a trvá a najednou - hup-šup - přehoupne se rovnou do závěru, který odhalí, že pečlivé představování bylo potřebné jen kvůli tomu, aby natáhlo čas. Samotný příběh - třesknutí, které rozhodí členy bohaté a privilegované rodiny - by se dal odvyprávět na běžné stopáži 90 minut, a i tak by měl co dělat, aby ten čas smysluplně vyplnil. ___ Scenáristická nemohoucnost trčela hlavně z mikropříběhu nešťastné prostitutky, jejího milovaného dítěte a andělského sociálního pracovníka - to byla historka, jak z romantického románu z 19. století. U Dickense bych to brala, v současnosti to ale působí trapně a křečovitě. ___ A konec je jak z pohádky od nějaké autorky podřadného čtiva pro ženy. Škoda, že v tom ztráceli čas tak dobří herci. /3. 12. 14./ (03.12.2014)