Zabitie Jesseho Jamesa zbabelcom Robertom Fordom

Film neumí vyprávět, ani slovem, ani obrazem. Určitou dobu lze držet pozornost na tom, že je to poetický záměr, postup, jenže neúčelný, křečovitě rádoby umělecký obraz se omrzí velice brzy, protože nefunguje, a později začíná být jasné, že příběh nepůjde dostavět, a minuty se začnou jevit zbytečné. Téměř - téměř. ** K vyprávění - nevadilo by, že nelze poskládat soudržný vývoj a pospojovat scény, u filmové básně by to bylo v pořádku. Ale pokud u básně smí syntax chybět, protože stačí z náznaků vybudovaná atmosféra, pak i ta se zhroutí, jakmile vznikají logické rozpory. Tvrzení by mělo být buď méně, aby diváka nenutila zasazovat je do celistvého kontextu, anebo by si v daném množství neměla odporovat. ** Sám klimax budiž příkladem za všechny: klíčová scéna (bez ohledu na předchozí děj, v němž se sice dají najít silné podpůrné argumenty, ale zbývá i spousta nerozhodných a nadbytečných, nevřaditelných momentů) evidentně ukazuje, že Jesse si volí a vybírá svůj poetický konec sám, dokud je ještě při smyslech, slavný, šťastný s rodinou a na svobodě, a rozmyslně pověří Roberta Forda, aby ho zastřelil (věnuje mu nový kolt, aby se nemusel bát, že se ten starý rozpadne, až mladej příště zmáčkne spoušť, a v pravou chvíli sundá opasek s pistolemi, nahlas na to významně upozorní, přestože spolu mnohokrát mluvili o tom, že jej beze zbraně nelze přistihnout, pak pomalu přejde k obrazu, aby z něj setřel prach, jak oznamuje, stoupne si na židli, v odrazu skla se ujistí, že Robert Ford na něj míří, a čeká nehybně na ránu), a Robert Ford, do té doby vskutku zbabělec, pochopí velikost té chvíle, ke svému úkolu se postaví statečně a udělá to. A přitom se od toho momentu ve filmu na rovině vypravěčské i rovině postav řeší jedině to, že Robert Ford byl zbabělec, který zabíjel pro slávu a peníze a potlesk, ale nic z toho si nevysloužil, a patří mu to - a navíc sám litoval, že JJ zabil, protože mu chybí stejně jako zbytku Ameriky. Hm. ** Kamera je manýristická, chtěné umění různých triků (uprostřed scén beze střihu přechody z barevné na černobílou a naopak, rozostřené okraje, záběry proti světlu, významné nájezdy na detail atd.), jenomže se trýznivě míjí s účelem, je to vše na efekt, jako by si režisér losoval, jaký trik použije v dalším záběru... Jako by básně mohl psát každý, kdo zná klíčová slova a rýmy a umí je přibližně namíchat ve správné délce a pořadí. ** Jediné, co je skutečně fascinující, je vybudování postav Bradem Pittem a Caseyem Affleckem - a to neomrzí až do posledního záběru, a proto říkám, že minuty dívání jsou zbytečně utracené jen téměř. Film to není, na to snímek nedrží pohromadě, ale etudy či studie těch dvou jsou uhrančivé. Protože alogičnost, zborcenost příběhu tyhle dvě postavy nemůže rušit. Zatímco Brad Pitt svérázně a nonšalantně vystupuje jakožto westernový don Corleone, kterému se postupně rozpadá říše pod rukama (ale zde je ve filmu těžko dopátrat, zda se rozpadá, nebo je on sám jejím likvidátorem, a zda záměr sledujícím, nebo už ve vleku stihomamů a duševních poruch - ani jedna linka není ve filmu přesvědčivá, vždy toho hodně nesedí), avšak on neztrácí svou pózu (nikoli pozici, ta právě jasná není) - a mladý Casey Affleck při něm buduje postavu psychopatického, nesebevědomého a nakohoutěného páska, který si naopak není jistý ničím, bez ohledu na to, jestli se filmový příběh rozpadá nebo ne. A jeho uhlazený, chorobný vzhled, stejně jako každičký uhýbavý pohled, pomýlené gesto, z vody vařená věta i čin (až na ten poslední, který se nečekaně mění v triumf jeho prozření a odvahy, alespoň pro ten moment, zachovat se historicky, vytvořit legendu, nepokazit tragické spění k silnému vyústění) ve Vás vzbudí rozpaky a pocit trapnosti a strachu z chorobné mysli a uražené ješitnosti a přeskakujícího hlasu a utkvělé představy. A říkáte si trochu jízlivě, jak se patří vůči všem těm nefunkčním rovinám snímku, jestli tenhle hoch hrál jako bůh, a nebo se to v něm všechno prostě jenom přirozeně nasbíralo, protože to je závistí zelený, slávou posedlý mladší brácha Bena Afflecka. ** Každopádně sledovat tuto dvojstudii byl jedinečný zážitek a za pozornost rozhodně stál, bez ohledu na to, že film zůstává nesourodým, nepodařeným, ač usilovným pokusem o umění, křečovitě kořeněným několika dobrými, jenže tím spíše vlastní větev si podřezávajícími vtipy (Nick Cave). ** A také by se dalo se ctí vyváznout a alibisticky tvrdit, že svou rozpadlostí, kýčovitou kamerou a neumělým vyprávěním chtěl film chytře ukázat, z jakého prachu vznikají rozmazané pověsti kolující mezi obyčejným lidem, který vyprávět neumí - a opřít to o úvodní scénu tlachání lumpů před přepadnutím vlaku: "měla vlasy žlutý jako -- jako -- no jako nevímco" - "jako svit slunečního paprsku?" - "jo, přesně takový, panejo, ty to holt se slovama umíš... a fakt mě měla ráda, protože takový věci by neříkala každýmu, a taky mi udělala dobrou cenu". Ale to by bylo jako vytouženě hledat dokonalý záměr Velkého bratra tam, kde bolest působí jen chaos myslí malých lidí, takže film je spíše ukázkovým příkladem, že síla legend se udržuje a roste na podhoubí neumětelsky, podbízivě, ale nadšeně či vyděšeně vykládaných příběhů. ** (13.08.2011) (menej) (viac)