Nedotýkej se bílé ženy

Humorná a jednoduše vystavěná paralela mezi dvěma vývojovými etapami moderního kapitalismu, lišícími se od sebe (ale ne zase tak moc) prostředky, jimiž si razí svoji cestu k pokroku na úkor všech "nepřizpůsobivých". Proto je jen velmi tenká hranice mezi rokem 1876 (bitva u Little Bighornu) a Ferreriho současností, takže mu nedělá problém ji lehce překračovat. Obě epochy tak mají společného nepřítele - rudé! Jen rudé tváře nahradily rudé názory. (V tomto smyslu je příznačný český výraz pro komunisty jako "Komanče"...) Všechny další narážky, přirovnání a obdoby (dešifrovatelné i pro politické začátečníky) mezi předminulým a minulým stoletím pak vycházejí z tohoto předpokladu. Herecká extra třída své doby drží komediální úroveň na přijatelné úrovni (zejm. Mastroianni, Noiret, Deneuve), oproti tomu Piccoli a Tognazzi si nezasloužili role zkarikované až těsně za únosnou mez. (14.07.2013)

Umístit kostýmní historickou událost, jako je bitva u Little Big Hornu, do současné Paříže a nechávat generála Custera v sedle navštěvovat kavárny, potkávat automobily, je samo o sobě docela síla. Způsob vyprávění, který nabourává všechny známé postupy, pak nechává diváka poznat filmový zážitek, který bych nazval mírně řečeno podivným. Dějiště známé bitvy se odehrává v obrovské stavební jámě uprostřed města. Proti sobě stojí bílí Američané, obývající okolní rezidence a tlupy indiánů, squatující v okolních brownfieldech. Američané (mluvící samozřejmě francouzsky) bojují jednak za cenu akcií železnice a dále pak za svého prezidenta Nixona, jehož fotku mají pověšenou na zdi. Všemu velí generál Custer v podání věčně salutujícího dupajícího Mastroianniho. Jeho groteskní chování i visáž kontrastuje s obdivem, který k němu chová půvabná vojenská zdravotní ošetřovatelka Catherine Deneuve. Tato půvabná dáma, vzor ctnosti a vznešenosti, pronáší neustále narážky o méněcennosti indiánského obyvatelstva, stejně tak koná její okolí „bílé Ameriky“. Film nedovedu žánrově moc zařadit a nejvýstižnější zařazení, který mě napadá, je absurdní parodie. Ze začátku to pro mě bylo naprosto nestravitelný. Asi po půl hodině, když jsem trochu přivykl způsobu vyprávění, jsem se občas při některých scénách zasmál. Většinou to tedy byly herecké kreace, čemuž jsem se mohl smát, protože film v podstatě nemá děj a scény nemají logiku. Doteď si nejsem jistý, co vlastně bylo režisérským úmyslem. Napadá mě, že jde možná o pokus ztvárnění války a rasismu jako absurdního nesmyslného jednání, přičemž jeho absurdnost je umocněna vytržením celé události z kontextu, s absencí jakékoli logiky děje a uvažování. Karikatura postav a děje, obsahuje komické sdělení. Toto je ale v ostrém kontrastu s brutalitou bojových scén a poprav. Naturalistické pojetí záběrů odseknutých hlav a vyhřezlých střev mi do celé kompozice nezapadají, stejně jako okolo se vyskytující „civilisté“ v jeansách. Tenhle film by se možná dal označit jako umělecký, ale nejsem zrovna ten odborník, který může říci, zda jde skutečně o umění nebo o úlet. Mohu jen říci, že se mi film příliš nelíbil a čekal jsem od něho víc. 51% (26.12.2010)

Začátek filmu diváka navnadí, když se čtyři na pohled velmi seriózní pánové s chováním univerzitních profesorů spolu kultivovaně hovoří a mezi řečí plánují genocidu. Vypadá to na chytrou černočernou komedii, jenže po několika minutách se cosi zadrhne a ono sdělení se divákovi podává stejně těžkopádně, jako by se na šlechtickém dvoře pokoušeli pánové o tanec v brnění. V podstatě jde o satiru podávanou z levicových pozic - Ferreri, stejně jako ostatně prakticky kompletní italská umělecká scéna 70. let, stál výrazně vlevo - a tak se ze snímku dá dešifrovat řada klasických politických témat tehdejší levice, jako je boj proti imperialismu, rasismu, elitářství apod. (jedna z postav např. oblékne tričko s nápisem CIA a říká, že si jede odpočinout na dovolenou do Chile), ale ta nešťastně zvolená forma režisérovy záměry potápí. Jakkoliv jde o satiru, humoru je tam pomálu a film marně hledá nějaký určující styl. Vypadá to na taškařici, jenže vzápětí se jednomu z herců brutálně usekne hlava v záběru, za který by se nemusel stydět ani leckterý hororový specialista. Příliš mnoho energie režisér i scénárista věnovali snaze o co nejrealističtější zrekonstruování bitvy u Little Big Hornu v kulisách současné Paříže, takže modrokabátníci zápasí s Indiány na ploše velkého staveniště. Dobové uniformy jsou v kontrastu s alegorickým vozem nebo motocyklem, k smíchu to moc není a vlastně se člověk po určité době začne ptát na nějaký hlubší smysl téhle ptákoviny. Obsazení je skvělé a pokud už věnovat čas tomuhle kousku, pak kvůli slavným hvězdám a jejich výkonům. Výborný je Marcello Mastroianni jako důstojník Custer, Michel Piccoli exceluje v roli bonvivánského pozerského Buffalo Billa, no a Catherine Deneuve výborně podává studii viktoriánské ženy, která pod maskou prudérie skrývá vášeň, kterou jsme zvyklí vídat v hodně hanbatých filmech současnosti. Film je silný v detailech a některých scénách, ale jako celek je tak nějak zbytečný a vracet se k němu už v budoucnosti nehodlám. Celkový dojem: 55 %. (17.10.2009)

Kdyby to mělo čtvrt hodiny! Základní nápad totiž není nijak objevný - paralela Custer versus současnost se hojně používá i dnes (například časopis Time pomocí ní komentoval Bushovy aféry) a po čtvrt hodině se už zdlouhavě variuje neustále jedno a totéž. Celé to je vlastně amaterská besídka roztažená na skoro dvě hodiny (připomíná to současné divadlo Sklep, které též operuje slavnými jmény, ale v globálu jde pořád o buranskou amatérskou produkci). (13.05.2011)

I avantgarda v zenitu své tvorby si v přechodných oddechových časech odlivu tvůrčích schopností vybírá krajně problematický odpočinek pádu do průměru a uměleckého nezdaru. Základní záměr filmu připomínající např. o rok starší ALOZANFÁN s obdobným směřováním i podobně rozporuplným vyzněním je zřejmý: jakási dvouliniová kompozice problematizující v první rovině křehkou legendu Divokého západu v jejím nejzranitelnějším bodě - v nevývratné vývojové etnocidě autochthonního indiánského obyvatelstva - se vztahuje průhledně symbolickou alegorií ke konzumně syté společnosti končícího "zlatého věku" svobodného světa Evropských společenství. Doznívající vlna levicového radikalismu šedesátých let se tu však přes skvělé hvězdné obsazení i nominálně nadprůměrnou režii a scénáristiku dopracovává upachtěně rozporuplného výsledku. Švy, které měly držet obě základní dějové linie na pomezí snu a skutečnosti až vidinově pojatého záměru, praskají při prvním pohledu. Pařížské teatrum mundi, které italský filmový tvůrce Ferreri zvolil, vyznívá hluše právě tak jako gradující závěrečné scény ŽENY. Humorně groteskní škleb, o nějž šlo Ferrerovi především, zůstal v tomto případě pro filmového diváka nedostihnutelnou metou autorského záměru. Místo originálu nejenže nedržíme v ruce alespoň přijatelnou, i když nedokonalou kopii, ale jen zhruba přitesaný polotovar. (03.08.2009)