Zástavy našich otcov

Eastwoodovi je dost často vyčítána starosvětstkost. Jenomže on je starosvětský = poctivý jen ve zpsobu vyprávění. Samotné poselství filmu není nijak konzervativní = klasicky proamerické. A film, mimo jiné, přišel ve velmi vhodnou dobu, a je možné chápat jej jako velmi přínosnou uměleckou polemiku přesvědčeného Republikána s kroky vlády reprezentující tradiční hodnoty. Od liberála by takový film vyzněl mnohem hůře a méně přesvědčivě. (Složitější varianta je asi ta, že jde o výsledek dialogu mezi režisérem Eastwoodem a scenáristou Paulem Haggisem...) (25.12.2007)

Načančaný americký průřez vojínem Ryanem, Pearl Harberem a Údolím stínů. Clintova ruka nezpochybnitelná, výrazná a pevná. Amerika z toho cáká každou ďourou, to ale ještě není důvod špinit její vlajku víc než japonskou. Naopak – třeba co do bojových scén jasně boduje pohled č. 2. Bohužel, oba eposy jsou si rovnocenné ve své emoční vyprahlosti. Co se ovšem Eastwoodovi musí nechat, že opět přispěchal se snahou sdělit nám poselství, a to hned ve dvou dílech. Chvála mu. (Filmfest Hurghada 2012, 55/67) (29.12.2012)

,,FOTKA NA HOVNO, ALE ŘEKLA, ŽE VÁLKU VYHRAJEM"..... Každej blbec si myslí, že ví co je válka. Jedna fotka to téměř sama o sobě převrátila naruby..... Ukazuje se, že amerika je fakt bláznivá. Film kvůli fotce. Emoční a citová hodnota skoro žádná. Postavy jsou neosobní. Eastwood se zahleděl do svého Million dollar baby. Hudba, styl, kamera - to vše nese stejnou šablonu. Výsledek však není stejný. A nakonec konec. Americkej kýč ! (16.09.2007)

A Single Shot Can End The War. Clinte, udělal jsi mi radost, zahraniční kritiky nelhaly a i když jsou Vlajky našich otců anachronismus, dívá se na ně hezky. Role ideologicky problematických ochránců zákona na vlastní pěst jsou nadobro odpuštěny, i já sledoval zaujetím filmy Raola Walshe a ty evidentně taky, děkuji ti za jejich tak věrnou narativní a stylistickou nápodobu, která není vyprázdněná.__________ Mohl bych sice kritizovat až přílišnou podobnost ani ne tak s Vojínem Ryanem, jako spíš s Bratrstvem neohrožených a od toho se odvíjející scénáristické a herecké nedostatky, ale proč bych to dělal, když to pohrávání si s klišé a schématičností žánru je tak promyšlené a patriotismus opodstatnitelný? Vyjma doslovného závěru se navíc jak Eastwood, tak i Haggis vyhýbají sentimentu a jejich proplétání 3 vypravěčských línií, do kterých se vloží v závěru ještě 4. "nová krev" je podána dostatečně přehledně (sledujeme jednak zpověď starého muže, jednak jeho vzpomínky na hrůzné a fyzicky bolestivé výjevy z války a vedle toho se rozvíjí línie s objížděním různých akcí a "propagace" památné fotografie... a když už otec nemůže dovyprávět svůj příběh, dokončí ho za něj syn).__________ Přestože nemám rád válečný žánr a myslel jsem si, že nelze v podstatě už nic prostřednictvím něj nového říct k současné tématice, po Mendesově Mariňákovi jsem byl podruhé - a mile, nutno podotknout - vyveden z omylu. Vlajky našich otců jsou filmem o tom, co stojí za obrazy, které si vytváříme, o demýtizování hrdinů a také o zacházení s válečnými "hrdiny" a mediální prezentací války. Tklivá hudba a závěrečné titulky doprovázené fotografiemi poté slouží k vytvoření vlastních příběhů... Pokud jsou Dopisy z Iwo Jimy skutečně lepší, toho Oscara budu přát tentokrát Eastwoodovi. Promiň Marty. (29.01.2007)