Zástavy našich otcov

Druhá světová válka. Americké vojsko se vyloďuje na japonském ostrově Iwo Jima, jehož dobytí bude stát spoustu životů a ti, co přežijí, budou válkou poznamenáni do konce svých životů. Vlajky našich otců vyprávějí příběh třech vojáků, kteří přežili. Možná by se ani nevrátili domů, kdyby nebyla pořízena jedna fotografie, na níž skupina vojáků, mezi nimiž jsou i oni, na vrcholu hory vítězně zvedá americkou vlajku. Fotografie, která dala lidem naději, že válka brzy skončí. Vojáci zachycení na fotografii byli okamžitě posláni do Spojených států, kde byli prezentováni jako národní hrdinové a jejich vlastní země je využila pro kampaň, která měla vyřešit ekonomické problémy země prodejem státních dluhopisů. Samotní vojáci se ale za hrdiny nepovažovali a díky kampani bylo pro ně o to těžší se vyrovnat s ještě čerstvými zážitky z bojů na ostrově Iwo Jima. Oscarový režisér Clint Eastwood a oscarový scénárista Paul Haggins se rozhodli obohatit válečný žánr o další film. Jejich Vlajky našich otců kombinují naturalistické zobrazení války s komorním dramatem. A zde je asi největší chyba celého filmu. Příběhy hrdinů po návratu do Ameriky a jejich vzpomínky na bitvu o ostrov jsou nepříliš šikovně propojené a nejvíce tím trpí samotné tempo filmu. Převážně konverzační část z Ameriky působí vedle dynamických a akčních flashbacků z bojů poněkud utahaně a, i když je bezesporu zajímavá, může i nudit. Scény z japonského ostrova jsou vlastně flashbacky ve flashbacích, jelikož pozdější příhody v Americe jsou zase vyprávěním ze současnosti, příběh tedy ve výsledku působí roztříštěně. Pokaždé, když se film přesune z Iwo Jimy do Ameriky, tempo rapidně klesá. Navíc poslední půlhodina filmu je značně utahaná a prospěly by jí střihačské nůžky. Ale dost bylo kritiky. Přes kolísavé tempo dokáže film zabavit, zpracovává zajímavé téma a příběh je podáván s velkým citem, i když se neobejde bez určité dávky patosu. Po formální stránce nelze filmu nic vytknout. Vizuální efekty dokonale zapadají do celku a ničím neruší, Eastwood režií akčních scén zdařile kopíruje naturalistický styl ze Spielbergova Zachraňte vojína Ryana (Spielberg je také producentem Vlajek) a nebojí se násilných výjevů, jako jsou utrhané končetiny nebo vnitřnosti. Nejzajímavější je ale samotná kamera – kontrastní, místy statická, místy roztřesená, vždy vybroušená kompoziční skladba. Kameraman navíc omezil škálu barev a film občas vypadá, jakoby byl natočen na černobílý materiál. Vizuální stránce není co vytknout.Vlajky našich otců mají sice poněkud nedopilovaný scénář a postavy, kolísavé tempo a poněkud nešťastně řešené flashbacky, ale je to film, který si rozhodně zaslouží pozornost. I přes spoustu chyb je výsledný dojem více než kladný a k Vlajkám se rád ještě několikrát vrátím. Rád bych film ohodnotil lepší známkou, ale určitá nedotaženost celého díla mi to nedovolí. (13.07.2007)

DVD/// Obsazení 7/10 Děj 4/10 Hudba 6/10 Efekty 5/10/// +kamera, barevný filtr, těch pár minut válečné vřavy stojí za to -naskýtá se však otázka, jestli kvůli tomu stojí za to vidět celí tento film/// Už dloho si nepamatuji, že bych viděl tákhle nudný film. Další důkaz toho jak se to dá celé zmršit, když k válečnému filmu přivážete přívěšek "co se dělo po válce". Ze začátku strašnej chaos. Skákání z jedné scény do druhé, z jedné doby o rok dopředu a zase zpátky. Už jen na tohle potřebujete několik mozkových buňek aby jste se aspoň trochu chytali. Jinak samotné válečné scény jsou velice prima. Sem tam krev, nějaká střeva, lítající údy, prostě to co by nemělo chybět v žádném válečném filmu. Na škodu však je, že i když jsem znal herce, nedokázal jsem dobře poznat jejich postavy a zapamatovat si je. Fain byl Barry Pepper jako Mike. A ostatní? Hmm, ti tam byly taky, ale moc toho nedokázali. A to válečné filmy nevyhledávám, takže si asi dokážete představit jak jsem trpěl."Muž přes palubu!" "No a co?"/// Celkem 51%/// (26.12.2007)

Rozhodně mnohem lepší, než jsem po celkem rozpačitých ohlasech očekával. Struktura vyprávění sice není kdovíjak propracovaná, obsah je však více než důstojnou náhradou. Zvláště střídání drsných zážitků z boje s pohodlným životem smetánky, k němuž tři "vlajkonoši" na krátký čas přičichli. Stejně tak jejich tahání po Americe coby cvičených opic, co před zraky rozjásaného publika zarazí uprostřed stadionu do umělé haldy klacek s tříbarevným hadrem. A paradoxní osudy, kdy po úspěchu dluhopisové kampaně už nejsou zapotřebí a musí se porovnat sami se sebou. Velmi dobrý více než jen válečný film, který od maximálního hodnocení dělí snad jen občas slabší dialogy. Nevím, proč zrovna tomuhle se vytýká patriotismus, podle mě se na to film právě dívá velmi ironicky a samotná scéna zaražení vlajky (té druhé :)) je pojata velmi civilně. A hodně pěkná scéna byla ta s bílou zmrzlinovou sochou, jak ji zalévají červenými jahodami... Ze současné západní válečné produkce patří Vlajky rozhodně k těm nejkvalitnějším filmům. P.S. V kině skoro všichni čekali do konce titulků (provázených dobovými fotografiemi, které ve valné většině znám z Hubáčkových knih) v důstojném mlčení. Update: Rád zvyšuji hodnocení na max. (01.04.2007)

Na Clinta docela silný zklamání. Jakoby totiž neměl jasno v tom o čem chce vlastně točit, jestli o válce samotné nebo o osudech přeživších. Takhle se snáží obsáhnout obojí, jenže ani jedno se mu trochu nedaří a celé to působí tak nějak rozplyzle a roztahaně.To umocňuje také nekonečně se vleknoucí konec. Osudy vojáků nejsou moc zajímavé a moc dobře rozepsané, i když se herci snaží seč můžou. A když už se dostaneme na bojiště, tak jsou válečně scény tak nepřehledně natočené, že místy člověk netuší co vlastně sleduje. Škoda, od Clinta bych čekal o hodně víc. 50% (10.08.2009)

Totální zmatek. Sedm hlavních hrdinů (po válce zredukovaných na tři), snad čtyři časové roviny, hory patosu a hlavně tuna různých voice-overů. Jednak jsem se docela nudil a druhak jsem se v tom nevyznal. Ale jako předvoj před Dopisy to funguje skvěle. Zvyknete si na výbornou válečnou stylizaci a se zapadajícím útržky příběhu působí Dopisy mnohem kompaktněji. (22.03.2007)