Královna Alžběta

"Alternativní" Alžběta - míněna její mladá léta ztělesněná Blanchettovou - je dámou pokročilejších středních let (měřeno tehdejší dobou), u níž se očekávání sňatku s nadějí na potomka z přání postupně mění ve vysněnou chiméru. Oč viditelněji pro ni zaniká vyhlídka na pokořující sňatek, o to více se hromadí vládní potíže "panenské královny". Ne vždycky vystačí se šarmem, ne vždy upoutá bonmotem. Situace, které vyžadují rázná státnická gesta, ji znejisťují, a to, co se od ní očekává v mužském okolí královnina dvora, podstupuje po nemalém váhání, uhýbání a odkladech. Nastane-li však rozhodný moment, v němž od ní všichni očekávají projev stranické vůle, arogance a sebevědomí, dokáže se projevit s důrazem, z něhož lordům běhá po zádech mrazivá hrůza. Žádný - i ten nejbližší - si nemůže být v odůvodněných případech jist životem. Tím spíš to platí pro proradnou, nabubřelou Marii Stuartovnu Skotskou, jejíž vládychtivost nezchladila ani nenávist jejích skotských poddaných, daná Mariinou spoluvinou na vraždě mladého manžela. Spoléhajíc na chiméry, předstírajíc sobě samé sílu, která i ve španělském případě byla utkvělou myšlenkou, pokusila se opakovaně o zvrat poměrů proti jedné z nejinteligentnějších a nejráznějších žen světových dějin. Rozdíl mezi oběma sestřenicemi tu zvlášť vyniká. Podobně Alžběta postupuje o deset let později v samém závěru svého takřka půlstoletého, dějinně přelomového vladaření. Popsaná základní data doby, k níž se tento velkorysý televizní film vztahuje, jsou i koncepcí, s níž ke ztvárnění své životní role přistoupila Jelena Mironova, posléze přijavší anglickou verzi svého jména. Její Alžbětě nechybí ani hravost, ani vtipnost, ani duchaplnost, nepostrádá však ani ráznost a ctižádostivost (díky ní pokus o španělskou invazi Filipa II. Habsburského dopadl, jak dopadl, totálním krachem). Velikost, kterou své postavě propůjčuje, je vyvažována pro muže nenapodobitelnými a nepochopitelnými ženskými stavy nerozhodnosti, tápání, nejistot, zvláštního, jakoby malodušného alibismu i prostomyslnosti, s níž stárnoucí padesátnice uvěří v domnělou lásku muže, který mohl být jejím vnukem (Robert Deveraux, druhý hrabě z Leicestru, nevlastní syn Alžbětina přítele z dětství a později milence, který se pokusil o její svržení a získání trůnu). I tady však vítězí rozum nad citem, byť s vědomím, že tato vynucená exekuce je tak trochu sebevraždou, uspišující Alžbětin skon o půdruhého roku později). Mimořádné je v KRÁLOVNĚ pojetí Stuartovny, její samolibé arogance, nedostatku nadhledu, asi ne dovršené dospělosti, které ji zcela zbavuje idealizujících rysů, propůjčených jí romantismem XVIII. a XIX. století. Jako arogantní polohlupák se stačí projevit i Mariin syn Jakub I. (na skotském trůnu VI.; jeho dcera Alžběta se stane r. 1619 po boku Fridricha I. Falckého nakrátko českou zimní královnou). Intelektuálka na trůně, kterou Alžběta Veliká nepochybně byla, jako dějinná osobnost vyniká na tomto pozadí v celé složitosti svého povahopisného půdorysu o to víc. Fyzicky slabá žena, nadaná vůlí a charizmatem, stojí na předělu středověké a novověké Anglie. A je velkou nejen svou anglickostí, ale i v podstatě šlechetným, velkorysým všelidstvím, jež jí Mirrenová propůjčila. Rovněž také zážitkem, který je vším možným, jen ne opakováním toho, co jsme zanedbali při dějinách dějepisu. (20.10.2007) (menej) (viac)