Grbavica

Pointu jsem naneštěstí znala předem, jelikož jsem ji někde vyčetla, přesto jsem se v kině rozsypala. Krom způsobu, jakým je děj vystavěný, si cením civilní formy a skutečnosti, že budí emoce bez explicitního násilí nebo jakýchkoliv extrémů. Potom odvahy Mirjany Karanović, vzhledem k tomu, že je Srbka, hrát ve filmu, který staví na opačném hledisku, a tím ho i podpořit svým dost známým jménem. (05.11.2007)

Hovorí sa, že americké filmy realitu prikrášľujú. Ja vravím, že európske ju zase neskutočne zhoršujú. Nedokážem sa preniesť cez poloamatérsky vizuál, množstvo účelovosti a absenciu logiky a miestami strašné herecké výkony, často spôsobené prázdnym scenárom, ktorý sa snaží niečo povedať, ale je to tak okaté, samoúčelné a natiahnuté na neskutočnú dĺžku (v pomere k obsahu), že celé to vyfučí niekde do povetria. Od filmov čakám, že budú mať aspoň jeden moment, scénu, motív, kde si poviem, že toto je tá vec, kvôli ktorej sa to točilo. Nič také Grbavica nemá. To, že film "hovorí" o vojne, nie je nič samo o sebe originálne... už by si to mohli balkánski filmári uvedomiť. (21.07.2009)

Grbavica ve mně okamžitě evokovala jiný film, kde jsou hlavními postavami také ženy ze Sarajeva - Jako bych tam nebyla. V tomhle případě se jedná o Esmu a její nezáviděníhodnou situaci nejen, co se pracovních příležitostí týká, ale i jejího vztahu a postoji k Sáře. Sára to cítí a vše vyvrcholí v situaci, který se stává dost velkým problémem, jak financovat její školní výlet. Získání slevy na tento výlet je přece tak jednoduchá záležitost, stačí mít jen ten jeden dost podstatný doklad. Můžu říct, že jsem Sáru chvíli litovala a za chvíli bych jí seřezala jak nezralé žito, omlouval jí pouze její teenagerský věk a absence otce. A z Esmy na mě čišel ten smutek, vnitřní osamělost, pro mě později pochopitelná nechuť k jejímu večernímu zaměstnání, touha po něze, lásce a pochopení, zcela uvěřitelně. Závěr byl strhující a šokující, ale já jsem Esmu se vším všudy chápala. Pro Sáru to bylo možná kruté a bolestné, ale v tu chvíli to bylo na místě a pro Esmu to byla svým způsobem osvobozující chvíle. (29.07.2015)

Na Grbavicu jsem koukal prakticky z jediného důvodu, chtěl jsem vidět, jak vypadá život v takovém Sarajevu, ležící východněji než naše zemička. Celkově mě země východu docela zajímají, jak to tam funguje, po válkách, nepokojích, a po sovětském útlaku, a byl jsem vcelku překvapen. Bosna a Hercegovina se v tomto snímku prezentuje vcelku solidně a nechá se na to celý film příjemně koukat. Není to nic převratného, jen to zasahuje do dějen dané země, ukazuje život rodiny, která to nemá s žitím ve městě příliš jednoduché. Zasahuje pár dnů do života nerovnoměrné rodiny, tedy jen matky a dcery a sleduje, co všecko je možné v Sarajevu potkat. Není to nic převratného, ale za shlédnutí to docela i stojí, rozhodně se člověk poučí a udělá si takový nepatrný výlet na Balkán, tam, kam se jen tak nedostane, ale rozhodně to v tu chvíli zaujme. (23.11.2008)

Výborně vykreslený vztah matky samoživitelky a dospívající dcery, která řeší své problémy a nevnímá nadlidské úsilí matky, jež se je obě snaží uživit a dceři dopřát co nejlepší podmínky. Jednu hvězdičku jsem ubral za to, že film reflektuje válečné události v devadesátých letech velmi jednostranně. Srbové jsou zde prezentováni jako ti špatní, kteří znásilňují, vraždí atd. (Ne, že by to za války nedělali, ale tady to vyznívá, jako by byli takoví všichni....). Bosňáci jsou jen nevinné oběti. A takto jasné to přeci rozhodně není! (27.01.2011)