... mamička najdrahšia

Uznalá hodnocení na ČSFD na jedné straně, štědrá nadílka Zlatých malin na druhé. Divím se oběma extrémům. Film byl natočen podle knihy Christiny Crawford, adoptivní dcery hollywoodské divy Joan Crawford. "Drahou maminku" v ní vylíčila jako psychicky narušené, alkoholem prosáklé monstrum, které se v civilním životě víc podobalo svým pozdějším rolím v psychothrillerech než třeba obětavé matce Mildred Pierce, za kterou Joan dostala Oscara. Záměrem ukázat Crawfordovou v tom nejhorším světle si film sice pojistil diváckou atraktivitu, ale nedal si už potřebnou práci se zdůvodňováním jejího jednání, nemluvě o nějakém obecnějším přesahu. Takže prostě podle hesla "pravda je v historkách" bere jednu obžalobnou vzpomínku za druhou, klade je za sebe a páteří nebo dramaturgickým rámcem je mu pouhá chronologie událostí. Velmi selektivně vybraných a účelově upravených, nutno dodat. Crawford ve skutečnosti adoptovala čtyři děti, ve filmu ale vidíme jen dvě. Údajný propad v její kariéře je zde umístěn do let, kdy byla naopak na jejím vrcholu, jen proto, že se to autorům hodí; oslnivý comeback ze začátku 60. let je zcela zamlčen. Vidíme Joan Crawford, jak se sekerou v ruce plení svou zahradu nebo vystřihuje z fotografií hlavy muže, který ji opustil (což jsou zjevné narážky na film Strait-jacket), s neartikulovaným řevem mlátí dceru ramínkem na šaty, vyhrožuje strašlivou pomstou představenstvu Pepsi-coly, jejíž mediální tváří se stala, a tak dále a tak podobně. Což o to, jsou to efektní scény. Chybí mi v nich ale větší míra empatie, srozumitelné vysvětlení, PROČ jedná tak přepjatě. Napsal jsem "vidíme Joan Crawford". Faye Dunaway se do ní opravdu doslova vtělila - exaltovaná gesta, chůze, mimika, všechno je to velmi přesným opisem toho, jak Crawfordovou známe z filmů. Ale uvěřit, že takhle "creepy" byla nonstop i v civilu, může být problém. 60% (07.10.2010)

Zahráno výborně, ale o životopisném filmu nemůže být ani řeč. Je to zfilmováné podle knihy, která byla napsána se záměrem poškodit a hlavně vydělat. Joan Crawford jistě nebyla svatoušek, nabumbaná asi docela řádila, ale další dvě adoptivní dcery o ní mluvili velice hezky a s láskou. Takže jak to bývá, pravda bude někde uprostřed. (23.02.2023)

Frank Perry je režisér, ktorý sa mi do pamäti vryl vynikajúcim filmom Dávid a Líza, Faye Dunaway je jedna z desiatky mojich najobľúbenejších herečiek a Joan Crawford je pre mňa známe meno bez obsahu. Film považujem za výborný a to predovšetkým vďaka životnému výkonu Faye Dunaway. Nemienim sa zaoberať nejakými odchýlkami od skutočného života slávnej herečky. Film som bral ako umelecké stvárnenie slávnej ženy, ktorá jednu stranu tváre ukazovala verejnosti a osobitne svojim fanúšikom a druhú ľuďom, ktorí dobrovoľne, či nedobrovoľne trávili život v jej blízkosti. Je to iný film ako bol Wilderov Sunset Blvd. i keď by sa zdalo, že základná téma je podobná. Tiež ma prekvapilo, aký je tento film aj v komunite užívateľov ČSFD pomerne neznámy. (09.11.2014)

Životopisné drama, jehož středobodem je komplikovaný vztah matky a dcery. V podstatě pojednává o tom, že děti obyčejně milují své rodiče, ať jsou kýmkoli ... ať se k nim chovají jakkoli. A Joan Crawfordová ? Jakou byla matkou ? Hrála v první řadě svůj part velké hvězdy, na veřejnosti i v soukromí - a děti byly jen jejím nástrojem, jednou z rekvizit bez práva na vlastní hlavní roli ... nebo dělala co mohla, limitovaná svým dětstvím a svým údělem - perfekcionalistka, necitelná k sobě i k druhým, sebeukázněná i hysterická (což jsou svým způsobem spojené nádoby), chorobně posedlá touhou po dokonalosti a po čistotě ? V každém případě se jedná o VELICE poučné vyprávění, neboť děti - ať vlastní či nevlastní - nikdy nebudou bez chyb ... a nejsou zodpovědné za naše problémy, za naše prohry - a dokonce ani za naše sny a přání, kterými jsme je opředli ... a spoutali. (02.10.2018)

Masterclass v příšerném přehrávání (Faye Dunaway sice hraje, jako kdyby ji posedl duch Joan Crawford, ale pro všechno to maniakální napodobování teatrálních gest se z jejího výkonu vytrácejí nuance, zůstává jen groteskní škleb). Tvůrci ani herci absolutně neznají míru. Emoce jsou od prvních minut vyhnané na jedenáct a stejně exaltovaný je i styl, kdy nejbanálnější slovní výměny probíhají v naléhavých detailech, kdy jen čekáte, že hercům explodují hlavy, a obyčejné scházení ze schodů v sobě má vážnost a vznešenost antické tragédie. Nejen hlavní hrdinka, pojatá malém jako hororové monstrum, ale celý film jako kdyby měl psychózu. Dramaturgie pak kulhá na obě nohy. Z velké části jde jen o sled totálně přepíčených scén, které by u takového Johna Waterse (který ten film miluje) byly záměrnou parodií (třeba zběsilé ničení záhonů s růžemi nebo hysterický záchvat kvůli drátěným ramínkům), ale zde jsou pojaté s naprostou vážností, bez špetky odstupu. Kvůli absenci pojiva, které by té kaskádě amoků dávalo smysl, a kvůli nulovému porozumění pro postavy ten film přitom nelze brát vážně ani jako charakterovou studii, ani jako zprávu o zneužívání dítěte. Jako životopis Joan Crawford to doufám nebere vážně nikdo, kdo vytrvá až do poslední scény, která jasně deklaruje, že film (i kniha, podle které vznikl) je pomstou dcery, kterou její matka vydědila (podstatná část věcí, které se ve filmu stanou, je prokazatelně nejen přitažená za vlasy, ale přímo vycucaná z palce, aby z toho Crawford vyšla jako co nejodpudivější kreatura). Vzhledem ke všemu uvedenému si ale lze Mommie Dearest vychutnat jako prvotřídní, ba jednu z nejlepších ukázek toho, co Susan Sontag popsala jako camp, tedy ve zkratce dílo tak intenzivně špatné a nadhledu prosté, v němž je všeho na všech úrovních tak nestoudně moc, až se stává zábavným a nezapomenutelným. A nehodnotitelným, protože by si stejnou měrou zasloužilo jednu i pět hvězdiček. (01.08.2024)