Svetlá v súmraku

Kaurismäkimu je v novém filmu vyčítáno, že příběh životního ztroskotance nezjemňuje lehkým optimistickým humorem, jako to provedl třeba ve svém posledním autorském projektu Muži bez minulosti. Já si naopak mysím, že pouze takto mohl perfektně vyjádřit neutěšený životní stav - absolutní osamění pomocí filmového média. Kaurismäki kašle na nějakou klasickou výstavbu scenáře, postavy nám předkládá jaké jsou, bez psychologického vykrslení, bez náhledů do jejích minulostí. Zejména u hlavní postavy, jež je prototypem filmového antihrdiny. Nechává sebou vláčet, upne se na krásnou ženu, i když odhalí její zištné a zločinecké úmysly. V průběhu filmu se však dá přeci jen trochu dedukovat důvody jeho pasivity a odevzdání - jeho snahy o vymanění se z bídného života ztroskotávají již v zárodku. Pokus o podnikání končí už u banky, která odmítá půjit a snaha o pomsty se zvrtne do tragického (a zcela nefilmového) vyústění. Závěrečná optimistická tečka však dává přeci jen malá světla naděje v životním soumraku. (10.01.2007)

Ke komorním sociálně laděným melodramatům Aki Kaurismäkiho jsem vstřícný a pár z nich jsem nadělil 4*. V případě Světel v soumraku svou tvůrčí metodu a styl nezměnil, ale dotáhl do extrému jeden ze svých typických tvůrčích rysů, tzn. zájem o outsidery nejrůznějšího ražení. Světová kinematografie je plná nýmandů, zoufalců a ztroskotanců, kteří jsou ale obvykle vybaveni nějakými sympatickými rysy, takže jim fandíte minimálně proto, že je vám těch nešťastníků líto. Koistinen zdaleka není tím největším outsiderem, na jakého v dnešní kinematografii můžete narazit, takový Max Horowitz z filmu Mary a Max od Adama Elliota je na tom nesrovnatelně hůř, ať už jde o jeho osamělost nebo celkově bezútěšnou existenci, a přece je vám ta postava nepoměrně bližší a držíte jí palce. U Světel soumraku je problém, že hlavní hrdina je jednoduše sebestředný blb. Byl jím kdykoli v minulosti, je jím dnes a už po několika minutách je vám jasné, že jím zůstane i kdykoliv ve vzdálené budoucnosti. A za všechny své kotrmelce, neschopnost komunikace a sebereflexe si může jen on sám. To je potom ovšem pocit ztotožnění s takovou postavou záležitost pro masochisty. Pokud vašeho hrdinu mlátí a vy pomstychtivě říkáte "Vražte mu ještě jednu a konečně ho doražte, ať už to má za sebou", není něco v pořádku. Celé by se to ještě dalo brát jako rozbor určitého lidského typu, kdyby dějový vývoj odpovídal logice postav. Celé je to vlastně režijní konstrukt, protože nebylo nutné posílat Koistinena do vězení a nebylo nutné ho zbavit dalšího zaměstnání. Prostě to tak režisér potřeboval a nechtělo se mu vymýšlet zápletku, která by vývoj nasměřovala dál. Celkový dojem: 25 %. (22.11.2010)

Klasika, Kaurismäkiho hrdina je alkáč s mastnými vlasmi , ktorý má jedny topánky a tie obúva k saku i k rifličkám . Cigy si šúľa a žije v cimre á la komančovská éra nábytok a ten je ešte ku všetkému poskrovný , takže ked sa dostane do basy , alebo do nočného útulku , vychádza to narovnako . Do toho si predstavte chladné rána či večere , bagry a plechové kontajnery , a depka jak sviňa . Takže ked sa budete cítiť fakt mizerne , že vám nič nevychádza v živote , tak si pustite toto a hned si to chodte hodiť . (20.05.2010)

Další geniální film Aki Kaurismäkiho, tentokrát o osamělosti. Jak moc je hořká (moje) osamělost jsem si uvědomila při projekci v kině, kdy si přede mě sedl pár - a právě, že se k sobě nemohli chovat jako všechny ostatní páry, že společnost ještě stále staví bariéry - nikdy jsem ještě neviděla, že by se k sobě někdo choval tak něžně a tak láskyplně. Snad proto byl zážitek z již beztak vynikajícího filmu (chladná severská depresivní kamera, minimalistické výkony, psychologicky propracované postavy...) o to silnější. (22.07.2006)

Samota vražená zrcadlem až do morku kostí. Mlčení oběti proniká do temnoty vymetených ulic. Osaměním povrzávají boty, bublá cigaretový dým. Pohledy trefované mimo doslech se tříští o zdi. Vláčné nic zavlečené do vyhrocených situací zalepuje život pustinami. Soumrak se tmaví a prohlubuje… Ale ruka Kohosi poplete tu opuštěnou a v nebi svitne naděje.// Jediný film z K. minimalistické trilogie, který se od celku (postavy) krouhá až k detailu, dlani; od „popisné“ metafory k metafoře „prosté“. (31.03.2009)