Niet návratu

Největším úspěchem filmu je, že to není ani variace na fašoidní Přání smrti, ani moralita, troufající si posuzovat správnost hrdinčina jednání. Jodie Foster podává další ze svých geniálních hereckých výkonů, když ani na chvíli nesklouzává k nabízející se exhibici trpící mstitelky (minimálně nominace na Oskara zaručena). Mé druhé já je taky film o detailech - kdo si jich všimne, nemůže jej posuzovat za průměrný thriller. (21.10.2007)

Docela zajímavé drama s Jodie Foster. Námět a následně i scénář je velmi zajímavý a dá se říci také kvalitní. Film si po celou dobu udržuje napětí, a psychologickou dějovou linku. Musím říci, že během filmu mne několikrát zamrazilo v zádech a docela jsem se místy bál, co se stane. Na konci filmu jsem pak napětím skoro ani nedýchal. Velký hold patří z mé strany bezpochyby velmi kvalitně hrající Jodie Foster, které její roli mstitelky snadno bez problému uvěříte. Velmi překvapil Terrence Howard, kterého jsem před tímto filmem vůbec nezaregistroval, ale tahle role mu naprosto seděla a byl více než důstojným spoluhráčem Jodie Foster. A chválím i režiséra Neila Jordana, který si stále drží docela vysokou laťku, už jeho Interview s upírem mne nadchlo a tento film byl neméně zajímavý. Proto dávám čtyři hvězdičky, protože tenhle film na to má a považuji ho za solidní počin v žánru dramatu, potažmo tedy psychologického thrilleru... (07.11.2007)

Neila Jordana považuji za jednoho z nejzajímavějších "žánrových" tvůrců, protože tenhle irský rodák si vybírá klasické žánrové modely od melodramatu k hororům či thrillerům anebo kriminálkám a ty má potřebu komentovat, popř. hybridizovat s jinými a nutí tak diváka přistupovat zcela jinak již ke známému, přehodnocovat neustále svůj pohled na věc. Nejinak je tomu v Mé druhé já (subžanr vengeance filmů je zde skombinován s komiksovým pohledem na věc, a tak jsou ony náhody a klišé žánrově opodstatnitelná), do jisté míry odpovědi na Scorseseho a De Nirova Taxikáře, v němž si tehdy zahrála i mladá Jodie Fosterová. Zatímco v neonoirové klasice se Travis koukal do zrcadla a vedl "sám se sebou dialog", Erica na sebe pohlíži do rozbitého zrcadla, opláchne si tvář a navazuje dialog s divákem. Okolní svět, v tomto připadě New York, v němž násilí a vraždy od 70. let ubývají, než aby narůstaly, je nám podáván skrze pohled hlavní hdinky, která jako všichni hrdinové Jordanových snímků přišly o tradiční lidské hodnoty - ovšem zde postava neprochází netečně okolím, které se mění bez jejího vědomí, ale Erica se rozhodne s okolím něco dělat, ovlivnit ho. Philippe Rousselot, stálý Jordanův kameraman, užívá ozvláštňující prvky k posílení emociálního dopadu na diváka, stylisticky je film laděn do šera, v němž může skončit jeden člověk a vyjít z něj jako někdo jiný a vypravěčsky kvůli zvolenému voice-overu hlavní hrdinky se s ní nemůžeme ztotožnit, sympatizovat s ní a fandit ní, ale důmyslnou střihovou skladbou jsme nuceni zaujat stanovisko k vyobrazovaným násilným výjevům. A protože titulní postava dělá v rádiu, hodně se sází na zvukové efekty, které jsou v mnoha scénách akčního ražení zintenzivněny a v ponorech do duše zase utlumeny, je radost na film nejenom koukat, ale i ho poslouchat (i díky jazzově laděnému kvalitnímu soundtracku, který film navrací do taxikářovského neonoirového hájemství). Nebýt problematického konce, jenž je žánrovou hrou s divákem a jeho očekáváním (ono se to stane, ale trochu jinak...), bylo by to za plných. A Jodie zde nehraje svou typickou roli silné ženy, která se rozhodne jednat, ale naopak roli ženy na tenké hranici mezi dobrem a zlem, která je donucena jednat, protože jí nic jiného nezbývá. (26.11.2007)

Tak tohle jsem dokoukal, jen abych se ujistil, že to skončí tak, jak jsem si myslel. Takový hloupý a předvídatelný blábol s Jodie jsem už dlouho neviděl. A od odpadu to zachránila jen ona a relativně civilní kamera a způsob vyprávění. Jenže scénář opět posílá příběh do kytek a nemyslím tím jen logické kopance, ale i celkovou hloupost. Kolikrát se člověk dostane do nějaké obdobné nebezpečné situace, jako ona? Jednou, maximálně dvakrát? Pochybuju, že by je potkávala na každým kroku a to ještě úplnou náhodou. Ani jednání detektiva Mercera není moc reálný, k závěrům dochází spíše skokově bez nějakého důvodu a má až neuvěřitelně "dobrý" šestý smysl a policejní čuch, který mu říká, které verze spáchání zločinu se má držet. Ve výsledku se to tak stává jen nenápaditou slátaninou, kterou umocní jen finální nedůvěryhodná "katarze" hlavní hrdinky a trapné sympatizování od zákonem impotentního policejního detektiva, který chce, ale nemůže. (01.03.2012)

Rozpad křehké snoubenky Jodie na polochlapskou Batwoman s kapucou a automatickou pistolí má příliš comicsové rysy, to infikování temnotou připomíná třetí díl Pavoučího muže. New York jako město, které nikdy nespí, se mění v město nočních můr. Vizuálně a zvukově se ta proměna podařila u obou a přes psychologickou neprovázanost a z obou kapes čouhající nerealističnost nalezneme ve scénáři momenty, které inspirují k pochybami nad etickými systémy, spravedlností, soukromou pomstou a procedurální rovinou práva. Zvláště zvrácený závěr, který jakoby prolezl tunelem z úplně jiného filmu...Hlásím jeden dlouhodobý efekt: bojím se v noci chodit tunely a podchody, házím zpátečku, když se na konci něco ozve a jinak se křečovitě chytám za ruku:) (25.10.2007)