Niet návratu

Vyznění, pochybné postrkávání příběhu (jakoby další „nahodilosti osudu“ byly psány za pochodu) a vševědoucnost postav (detektiv ví, co chceme, aby věděl, na což by ovšem potřeboval mozek Holmese, Poirota i slečny Marplové dohromady) táhnou film dolů; výkon Jodie Fosterové, lehkost dialogů a zručnost režiséra naopak hodně vysoko. Výsledek není úderem na solar, ale – a ani na nejmenší měřitelnou jednotku času mě nenapadne uvažovat jinak – je mnohonásobně zdařilejší než Přáni smrti. Neil Jordan přemýšlí. A my můžeme s ním. Třeba nad tím, že pro jiný trest smrti než ten bez soudu v dnešní „civilizované“ společnosti už brzy nebude místo: (ne)mělo by? 65% Zajímavé komentáře: kleopatra, Mahalik, k212, Nick Tow, HAL, Standito (21.05.2010)

Nevýraznou zápletku a zmateného Jordana táhne kupředu mamutí silou Jodie Foster, která si prostě svůj film zkazit nenechá. Trochu vypočítavé voice-overy a jasný průběh jsou tak postaveny na váhu proti líbivé vizuální stránce, nepředstírané brutalitě a zlomené duši hlavní hrdinky. Jodie zkrátka ten strach, vztek a odhodlání věříte. Malé nenápadné blondýnky. Ode dneška si na ně budu dávat pozor. Smutně duchaprázdné, ale spokojeně efektní. S po čertech dobrými herci jako polevou. (70%) (24.09.2007)

Zoufale okoukaný scénář by nebavil nikoho, pokud by Jordan občas nezakýval s kamerou a Jodie nehrála jako z partesu. Sice si k její postavě pořádnou cestičku nenajdete, ale co, po okreskách to taky není špatné, obzvlášť, jsou-li lemovány hezkými filtrovanými obrázky a náklaďákem použitého střeliva. Zkuste to a když na pár minut usnete, nemusíte se bát, že o něco přijdete. (09.10.2007)

Jodie Foster by si měla lépe vybírat scénáře. Po Tajemném létu si totiž opět vybrala scénář, který má možná dobrý námět, ale jinak je to blbost. Navíc Jordan to celý natočil zcela průměrně a tak to celý táhne kupředu Jodie Foster, která opět exceluje. A taky jí pomáhá Terrence Howard, který se vedle ní rozhodně neztratí. Jinak je to ale zcela průměrný thriller. (20.01.2008)

Neila Jordana považuji za jednoho z nejzajímavějších "žánrových" tvůrců, protože tenhle irský rodák si vybírá klasické žánrové modely od melodramatu k hororům či thrillerům anebo kriminálkám a ty má potřebu komentovat, popř. hybridizovat s jinými a nutí tak diváka přistupovat zcela jinak již ke známému, přehodnocovat neustále svůj pohled na věc. Nejinak je tomu v Mé druhé já (subžanr vengeance filmů je zde skombinován s komiksovým pohledem na věc, a tak jsou ony náhody a klišé žánrově opodstatnitelná), do jisté míry odpovědi na Scorseseho a De Nirova Taxikáře, v němž si tehdy zahrála i mladá Jodie Fosterová. Zatímco v neonoirové klasice se Travis koukal do zrcadla a vedl "sám se sebou dialog", Erica na sebe pohlíži do rozbitého zrcadla, opláchne si tvář a navazuje dialog s divákem. Okolní svět, v tomto připadě New York, v němž násilí a vraždy od 70. let ubývají, než aby narůstaly, je nám podáván skrze pohled hlavní hdinky, která jako všichni hrdinové Jordanových snímků přišly o tradiční lidské hodnoty - ovšem zde postava neprochází netečně okolím, které se mění bez jejího vědomí, ale Erica se rozhodne s okolím něco dělat, ovlivnit ho. Philippe Rousselot, stálý Jordanův kameraman, užívá ozvláštňující prvky k posílení emociálního dopadu na diváka, stylisticky je film laděn do šera, v němž může skončit jeden člověk a vyjít z něj jako někdo jiný a vypravěčsky kvůli zvolenému voice-overu hlavní hrdinky se s ní nemůžeme ztotožnit, sympatizovat s ní a fandit ní, ale důmyslnou střihovou skladbou jsme nuceni zaujat stanovisko k vyobrazovaným násilným výjevům. A protože titulní postava dělá v rádiu, hodně se sází na zvukové efekty, které jsou v mnoha scénách akčního ražení zintenzivněny a v ponorech do duše zase utlumeny, je radost na film nejenom koukat, ale i ho poslouchat (i díky jazzově laděnému kvalitnímu soundtracku, který film navrací do taxikářovského neonoirového hájemství). Nebýt problematického konce, jenž je žánrovou hrou s divákem a jeho očekáváním (ono se to stane, ale trochu jinak...), bylo by to za plných. A Jodie zde nehraje svou typickou roli silné ženy, která se rozhodne jednat, ale naopak roli ženy na tenké hranici mezi dobrem a zlem, která je donucena jednat, protože jí nic jiného nezbývá. (26.11.2007)