Niet návratu

Solidní atmosféra a na půli cesty podaný teror vnímaný očima ženy. Nedočkáme se žadných svalů, hektolitrů krve ani hrdinských xichtů. Jordan se to pokusil vzít za úplně jiný konec. Povedlo se to, jak už jsem zmínil, tak nějak napůl, nicméně za podívání tenhle film rozhodně stojí. Především Jodie Foster tyto role umí a její dialogy s Terrencem Howardem jsou velice kvalitně napsané. Žádné šokující brutality ala Taxikář se nedočkáme. Město není tak špinavé, úchyláci nejsou tak úchylní a drsnost není tak drsná. Jakoby se tvůrci nedokázali pořádně odvázat. Konec naštěstí v pořádku a proměna hlavní hrdinky relativně uvěřitelná. Mohlo to dopadnout i hůře. Stále tam JE ta hmatatelná uvěřitelnost. I když si ji musí člověk trochu dopepřit a zamíchat. (30.04.2008)

Největším úspěchem filmu je, že to není ani variace na fašoidní Přání smrti, ani moralita, troufající si posuzovat správnost hrdinčina jednání. Jodie Foster podává další ze svých geniálních hereckých výkonů, když ani na chvíli nesklouzává k nabízející se exhibici trpící mstitelky (minimálně nominace na Oskara zaručena). Mé druhé já je taky film o detailech - kdo si jich všimne, nemůže jej posuzovat za průměrný thriller. (21.10.2007)

Už skoro ani nevím proč se dívám na filmy s Jodie Fosterovou, když ji podle mě neumím možná ani náležitě ocenit, po příšerném Tajemném letu sem si touhle mstící kriminálkou sice o ní trošku napravil dojem, přesto pachuť nadále zůstává. Není to její chyba, ale třeba nejvíce mě v poslední době zaujala ve Spojenci. Film MÉ DRUHÉ JÁ se snaží utáhnout sama. Nejvíce mě ale asi zaujal druhý herec Terrence Howard. Přesto si myslím, že k tomuhle filmu se jen steží někdy vrátím. Na konci alespoň trošku kýčovitě příjemná hudba. Taková hollywoodská povinnost. Podruhé o něco lepší dojem. 65% (22.05.2008)

Jodie Foster umí vdechnout postavě charisma a odhodlání jako málo která jiná herečka dnešní doby. Nadprůměrně režírovaný příběh cesty odplaty a nelezení svého druhého já. Hodně emotivně na mě rovněž jako příběh a soucítění z hlavní postavou působil hudební podklad. Silné brutální scény a opět dobře zahraný detektiv s tváří Terrence Howarda, který se stává čím dál větší součástí příběhu. Konec byl docela dvousměrný, na jednu stranu jsem něco podobného uvítal, po předchozím dění, ale zase to nebylo reálné z mého vlastního pohledu. Nadprůměr ve svém žánru, jak po stránce režie tak po stránce herecké. 8/10* (30.03.2008)

Neila Jordana považuji za jednoho z nejzajímavějších "žánrových" tvůrců, protože tenhle irský rodák si vybírá klasické žánrové modely od melodramatu k hororům či thrillerům anebo kriminálkám a ty má potřebu komentovat, popř. hybridizovat s jinými a nutí tak diváka přistupovat zcela jinak již ke známému, přehodnocovat neustále svůj pohled na věc. Nejinak je tomu v Mé druhé já (subžanr vengeance filmů je zde skombinován s komiksovým pohledem na věc, a tak jsou ony náhody a klišé žánrově opodstatnitelná), do jisté míry odpovědi na Scorseseho a De Nirova Taxikáře, v němž si tehdy zahrála i mladá Jodie Fosterová. Zatímco v neonoirové klasice se Travis koukal do zrcadla a vedl "sám se sebou dialog", Erica na sebe pohlíži do rozbitého zrcadla, opláchne si tvář a navazuje dialog s divákem. Okolní svět, v tomto připadě New York, v němž násilí a vraždy od 70. let ubývají, než aby narůstaly, je nám podáván skrze pohled hlavní hdinky, která jako všichni hrdinové Jordanových snímků přišly o tradiční lidské hodnoty - ovšem zde postava neprochází netečně okolím, které se mění bez jejího vědomí, ale Erica se rozhodne s okolím něco dělat, ovlivnit ho. Philippe Rousselot, stálý Jordanův kameraman, užívá ozvláštňující prvky k posílení emociálního dopadu na diváka, stylisticky je film laděn do šera, v němž může skončit jeden člověk a vyjít z něj jako někdo jiný a vypravěčsky kvůli zvolenému voice-overu hlavní hrdinky se s ní nemůžeme ztotožnit, sympatizovat s ní a fandit ní, ale důmyslnou střihovou skladbou jsme nuceni zaujat stanovisko k vyobrazovaným násilným výjevům. A protože titulní postava dělá v rádiu, hodně se sází na zvukové efekty, které jsou v mnoha scénách akčního ražení zintenzivněny a v ponorech do duše zase utlumeny, je radost na film nejenom koukat, ale i ho poslouchat (i díky jazzově laděnému kvalitnímu soundtracku, který film navrací do taxikářovského neonoirového hájemství). Nebýt problematického konce, jenž je žánrovou hrou s divákem a jeho očekáváním (ono se to stane, ale trochu jinak...), bylo by to za plných. A Jodie zde nehraje svou typickou roli silné ženy, která se rozhodne jednat, ale naopak roli ženy na tenké hranici mezi dobrem a zlem, která je donucena jednat, protože jí nic jiného nezbývá. (26.11.2007)