Hodiny

Nebýt v The Hours přítomna hudba Stephena Glasse, byly by minimálně poloviční. Ale i kdyby, zůstane nám jeden neuvěřitelný herecký koncert v podání tří hereček a jednoho herce. Jedná se o dost depresívní zážitek, když vidíte všechny hrdinky proplouvat přesmutným dnem, nesrovnatelným a chvílemi zcela stejným. Hlavně se ale vyžaduje naprostá soustředěnost, jinak by leckomu mohly motivace hrdinek připadat směšné a reakce hysterické. A taky by na obalu neměla chybět cedulka se zákazem vstupu cynikům. Zpočátku jsem si udržoval větší či menší rezervu, ale postupná gradace je dechberoucí a nedává žádný prostor pro pochyby. S pointou či zničujícím finálním monologem pak zůstává v srdci velmi specifický a tíživý dojem. S odstupem ale maličko střízlivím a hodnocení upravuji o kousek níž. Gradace i přes svůj prvotřídní závěr místy malinko zadrhává a jako celek je snímek možná až trochu neuchopitelný. Přesto výrazně pozitivní dojmy a abych nezapomněl připomenout i já svoji favoritku z osudové trojice - Nicole Kidman. (04.02.2006)

Hodiny jsou klasickým filmem, na který si nelze udělat jasný názor během jednoho sledování. Nejen proto, že jsou postmoderně rozloženy do tří časoprostorů, spojených jak motivicky, tak prostřednictvím postav. Z tohoto pohledu se jedná spíše o jednu z těch jednodušších skládanek, jejíž princip odhalíte velice snadno, neboť cílem Stephena Daldryho není matení diváka... V prvním časoprostoru prožívá svůj těžký boj s chorobou a nepochopením Virginia Woolfová (fenomenální výkon Nicole Kidman!). Z pocitů nepochopení, osamělosti a vykořeněnosti vyrůstá její román Paní Dallowayová. Tuto knihu v padesátých letech čte Laura Brown (křehká a uzavřená Julianne Moore), matka žující v iluzi spokojené rodiny, ale v nitru zápasící s podobnými pocity nepochopení, jako Virginia. A v roce 2001 jméno hrdinky románu napůl v žertu dostává Clarissa Vaughan (sugestivně zahraná Meryl Streepovou)... nemá asi cenu zdůrazňovat, že i ona zápasí se životní deziluzí, neštěstím a osudovým mužem, kterého miluje, ale který jí kdysi dávno odhodil... Všechny hrdinky spojuje Woolfové román, podobný citový stav a lesbické sklony. To vše je provázáno do složitého komplexu vztahů a emocí, které během jediného "filmového" dne projdou bolestnou katarzí. V jednom osudovém dni se tři roviny příběhu proplétají v poměrně soudržný filmový celek, kterému zpočátku chybí gradace a topí se ve velkých slovech (ta intelektuálská patetičnost se ho drží v únosné míře stále), ale v rozhodujících chvílích má vždy velký emocionální náboj a dar diváka zaujmout a donutit přemýšlet. Trochu na překážku je mi genderový filtr při vidění mužů jako a) submisivních a zžentštilých intelektuálů (Leonard Woolf) b) ztroskotaných a bezcílně bloudících umělců (Richard Brown) c) tupých a nevšímavých zviřátek v domácnosti (Richie Brown). Navzdory částečným antipatiím však přiznává Hodinám velkou vnitřní sílu a značnou stylistickou vyzrálost. Díky nim a též díky citlivé režii a výtečné hudbě Philipa Glasse jsou velkým diváckým zážitkem... (13.09.2004)

Už napoprvé se mi tento film velice líbil, ale teprve teď, po druhém shlédnutí, vím, že je to jeden z nejzásadnějších filmů, které jsem kdy viděla. Ohromující je fyzická přeměna Nicole Kidman, které Oscar patří zcela právem, podobný herecký výkon se vidí jednou za pár let. Nejpřitažlivější z tří příběhů tří různých, přesto sobě navzájem velmi podobných žen, pro mne byl ten s Julianne Moore (paní Brownová), která žije zdánlivě šťastný život, ve kterém se ale dusí. Slovy Clarissy Dallowayové - její život je tak nesnesitelně triviální a ona sama, aniž by chtěla, je nucena řešit jen samé prkotiny, jako je narozeninový dort pro manžela. Na popud filmu jsem četla i knihu, srovnání je skutečně zajímavé, zejména proto, že film i kniha dokáží fungovat samostatně a obé jsou výjimečná umělecká díla. Ano! Dokonce i Amričané jsou s to natočit skutečně umělecký film. A na závěr musím říct, jak je pro mě zarážející, nakolik se mé pocity z vlastního života častokrát podobají postavám z knihy/filmu. Snad to je pravý důvod, proč nyní čtu "Jákobův pokoj" (mimochodom vynikající román Virginie Woolfové) a brzy se snad propracuji i k "Paní Dallowayové", pokud do té doby nezjistím, že někdo musí zemřít, aby ostatní mohli konečně šťastně žít... (04.02.2006)

Filmové Hodiny, stejně jako knižní předloha, nesmí být nazírány dnešní (2019) optikou - jde o svědectví pozdních 90. let, jde o film ze stejného těsta jako Americká krása. Dekonstrukce nukleární rodiny, pocit osobního nenaplnění, revolty, příznaky třetí vlny feminismu a legitimizace LGBT komunity jako něčeho, co se může konečně objevovat v mainstreamových dramatech jako pozitivní věc. Z dnešního pohledu je na Hodinách cosi polovičatého, snobského, midcultového - ale ve své době hrály důležitou roli a jako dokonalý akademický film dosvědčující společenskou náladu jsou... holt dokonalé. Byť k nim jde vznášet řadu výhrad. Zvlášť když ty tři roky, které dělí film od předlohy, vydají za století vzhledem k prudké změně paradigmatu, jakým si americká společnost prošla v roce 2001 - Filmové Hodiny přišly do jiného světa, než v jakém byla napsána kniha. Nakonec ale necítím potřebu je proto odepsat. (13.12.2009)

Nádherně vybroušený diamant. Jak scénáristický a režisérský, tak i herecký a hudební. To je přesně ten film, který bude lákat k další a další projekci, a jako u diamantu, bude z každé strany trošku jiný a znovu nádherný. Také ale asi není pro všechny - oni taky všichni nerozeznají diamant od bižuterie a spoustě lidí se ty pestrobarevný sklíčka líbí víc .... I když jsem se do pocitů hlavních hrdinek dokázal vpravit i já, tak vnímavé ženy budou asi potřebovat šestou * :) (16.05.2004)