Temný rytier

V gothamské verzi slabikáře stojí, že Bruce Wayne má tajemství, Batman má pomalu víc imitátorů než nepřátel, Rachel má rozdělené srdce, Harvey Dent má Rachel a Gotham má nového bílého rytíře bez netopýří tváře. Ale tak jako jsou bílí rytíři ohroženi potemněním na každém kroku a nejen proto, že v heraldice rytířům tak blízké bílá rovná se stříbrná a černání stříbra je přirozený proces, tak je lidská duše v každém okamžiku své existence ohrožována pokušením, nad kterým se ne vždy dá po wildeovsku zvítězit podlehnutím, protože nejsvůdněji vonícím pokušením je často nejprovařenější, leč stále bezchybně fungující klišé - nebohá paní pomsta, a každá hra i po odkrytí všech karet ohrožována nevyzpytatelností těch, kteří drží karty v ruce; a jak to vypadá, přebývající žolík, karta proklatě divoká, drží v ruce logiku hry a postupně každého protihráče a přinejmenším z poloviny je věrný svému prohlášení, že není zrůda, je jen v předstihu... protože v předstihu je značném. A Batmanovi, unavenému partiemi zločineckými i soukromými, které už nejdou končit s klidem rutinním a karty z toho nevinit, že mezi ním a ní se propast stále hloubí, nezbývá než spojit síly se strůjcem svého štěstí a doufat, že Harveyho trumfové eso s tváří ukončí hru o lidskou duši Gothamu, a oběma nezbývá než zapomenout na pokusy být rytířem důstojným srdcové dámy - jenže zapomenout na dámu je nejen negalantní, ale někdy též osudově chybné. Stejně jako svět řádu, pravidel, příčin a následků nemá na vybranou a musí klopýtat ve stopách pevně řízené anarchie a nelidsky vychytralého šílenství, nemá na vybranou divák, vlečený jako soumar sourozeneckým duem Nolanových a nucený snášet další nálože hry bez pravidel, otázek bez odpovědí a tempa bez oddechu, další nástrahy vtipálka s jaksepatří prořízlou pusou a další pokusy obstát ve světě různě vybarvených rytířů, dam jejich srdce a komorníků střežících s klidem Angličana bílé i temnější lži, který tak skvěle funguje i po přesazení do našeho světa mafiánů, kmotrů, amerických gangsterů a nelítostných soubojů o psích odpoledních ve špinavých ulicích. A divák to snáší ochotně a rád, protože přinejmenším v mém případě věří tomu, že ve světě, kde jsou touha po spravedlnosti a šílenství často jen dvěma stranami stejné falešné mince, vzdor všem, kteří za místo, kde se nalézá současná kinematografie, označují tu část těla, která se nejdůvěrněji stýká se sedadlem, stále vznikají filmy, které inkriminovanou část těla zarážejí do sedačky ještě hlouběji. I když v mém případě se též lehce distancuje od mánie kolem nesporně oslnivého výkonu Heatha Ledgera a dvoj(troj?)jedinou hvězdou snímku je pro ně výkon Aarona Eckharta a osud státního návladního, který se přesvědčí o tom, že nastavení druhé tváře je pojem značně... dvojznačný a skutečnou hvězdu Heatha Ledgera vidí někde úplně jinde. I still believe in Harvey Dent, but it was nice to know you, Ennis Del Mar... (26.09.2008)

Temný rytíř se zřejmě napoprvé nedá pobrat. Od začatku do konce neustále graduje a staví na již řečeném či udělaném. Ovšem děje se tam toho tak moc, že bez absolutního soustředění se to prostě nedá stíhat. Všechny Nolanovy filmy mají podle mě ohromnou dynamiku, ale zde je to dohnáno mnohem dál. A to v dobrém slova smyslu, protože jedno zhédnutí prostě nestačí. A podobně jako u Mementa začínají některé souvislosti vyplouvat na povrch až po X-tém zhlédnutí. Podruhé jsem si Temného rytíře podstatně víc užil, došlo mi, že téměř v každém záběru je ukryta nějaká informace, která později hraje alespoň maličkou roli v něčem větším. A stejně mi toho opět mnoho uniklo. Krásné na tom je, že Nolan předpokládá, že divák dává pozor, a trapně a zbytečně nevysvětluje to, co již bylo řečeno. Temný rytíř není o akci nebo dialozích. Je o atmosféře, která vzniká kombinací brilantních dialogů, hereckých výkonů, skvělé akce a parádně padnoucí hudby. To vše je režijně bezchybně ukočírováno. Pokud se vám po zhlédnutí bude zdát, že něco nesedí, že je něco zůstalo nedořešeno apod., prostě koukněte znovu. A většinou zjistíte, že to tam celou dobu bylo, jen jste si toho nevšimli. A tohle na Nolanových filmech miluju. Nutí vás dívat se na ně znovu a znovu a stále se dá něco nového odkrývat! Jasných a bezdebatních 100%, i když na poprvé těch 100% bylo trochu rozpačitých, protože mě to tak převálcovalo, že jsem nevěděl, kde mi hlava stojí. (07.08.2008)

Nekonečný chaos v rukou jediného muže, dobro a zlo, jimž chybí hranice, fantastické hi-tech hračky, parádní herci, suché bonmoty, jedno kouzelnické vystoupení a hlavně dvě a půl hodiny neředěného dobrodružství, kde Nolan skáče z jednoho vrcholu na ještě vyšší, aby přitom smysluplně rozvíjel chytlavý děj a zároveň nezapomínal na akci, u které ti slabší vlhnou. Od Bourneova ultimáta je tu konečně film, který rezolutně odmítá pojmy jako ‚time-out‘ a ‚hluché místo‘. A ta stísňující hudba, před tím, než Joker předvede další číslo… no, dalo by se pokračovat do nekonečna. Film roku? Pravděpodobně. (10.08.2008)

Temný rytíř mohl skončit dvěma možnostma. Buď absolutní bombou nebo zklamáním. Co se mě týče, protože ho provázelo mnoho kladných ohlasů a to je vždy určitý signál. Na mne zapůsobil jako velmi dobře zvládnutý komiks, se kterým se máloco může měřit, ale snad mě ani na chvíli nenapadlo dát plný počet. Není důvod. S těmi nejlepšími filmy ho měřit je výsměch. Dle mého názoru se jedná o hype způsobené smrtí Heatha Ledgera. Ovšem jeho herecký projev je geniální. (20.09.2008)