Bournovo ultimátum

Jedu potemnělými ulicemi městskou hromadnou dopravou do kina, světlomety projíždějících automobilů se mi zanořují do tváře a já přemýšlím o snímku, na který se chystám. Naplní má vysoká očekávání?? Udrží si kvalitu od perfektního předchozího dílu?? Nebudu zklamán?? Vystupuji, vcházím do kina, kupuji zamluvený lístek, mám hodinu čas. Sedám si do nedaleké kavárny, objednám si horké capuccino a neperlivou Bonaquau. Po třičtvrtě hodině projdu veřejemi do promítacího sálu...(o dvě hodiny později)... Jedu tichými nočními ulicemi městskou hromadnou dopravou domů. Jsem lehčí o 130 korun a bohatší o shlédnutí nejlepšího akčního filmu od Bourneova mýtu. Stal jsem se svědkem největší naháněčky v dějinách kinematografie. Režijně dotažené k naprosté dokonalosti, autentičnosti a reálnosti. Příběh je rozehrán a ačkoliv film začíná přímo v centru dění, během několika příštích minut nám formou krátkých flashbacků chytře připomene důležité momenty z dílů předešlých. A pak to je již koncert, kterému diriguje Paul Greengrass a ve kterém hraje první housle skvělý Matt Damon. Evidentně se jeho cesta za mlžnou minulostí blíží k cíli, takže ze sebe mačká to nejlepší. A budete se rozplývat, ať už sledujete jeho navigační schopnosti na železničním nádraží, či se kocháte jeho baletem marockými ulicemi (spíše nad ulicemi), kde se řítí budovami, proskakujíce přitom okny stejně, jako když Odysseův šíp neochvějně prolétával dvanácti sekyrami. Damon se stává strojem, terminátorem, ano, on je živá tkáň na kovové vnitřní kostře, protože jeho výcvik mu neumožňuje v bojích zemřít. Garantuji Vám, že po celou dobu Bourneova souboje s Deshem budete mít zatajený dech. Že se Vám zatočí hlava z automobilové sekvence. A že Vám několikrát přejde mráz po zádech v závěrečných patnácti minutách, ve kterých se dozvíte finální rozuzlení. A ve chvíli, kdy se rozezní Extreme Ways, jsem zažil ten pocit, který jsem si předtím poprvé přinesl ze Shawshanku a podruhé od Bumblebeeho. Pocit, že jsem byl svědkem něčeho, jež je jednou z věcí, kvůli kterým má cenu žít. Děkuju! 110 miliónů dolarů(rozpočet)/438 miliónů dolarů(výdělek celosvětově)/109 miliónů dolarů(čistý zisk z kinoprojekcí) (15.10.2007)

No to je mi ale "překvapení". Kdo by to byl čekal, že? Znovu špičková podívaná napínavá od první do poslední minuty. Greengrass se drží linie nastolené Bourneovým mýtem, jen zrychluje, přitvrzuje a definitivně mění akční film v jednu dlouhou nekonečnou honičku o několika vrcholech. Auta, motorky, bitka ve sprše a Moby na konec... a z Bournea je finálně agentský "motherfucker" numero uno. Jenom jsme to už jednou viděli, potřetí už musí Greengrass alespoň trochu pozměnit koncept. Mimochodem, herce tak srostlého se svou postavou jsem snad nikde jinde neviděl, napodruhé už mi ale trochu víc vadilo, že se Bourne mění v úplně strojové monstrum, které prakticky nedělá chyby. Až na Deshovu fintu se mu všechno daří, všude včas doběhne, každou havárku rozdýchá. Emocionálně mě to právě kvůli téhle "bezchybnosti" začíná tochu míjet. (16.08.2007)

To kúpite príslovečnej epileptickej opici ručnú kameru, potom zabehnete do cestovky a kúpite pre ňu cestu okolo sveta. Na nej bude filmovať svojho ošetrovateľa ako behá a strieľa. Potom natočený materiál nastriháte na zábery nepresahujúce dve sekundy a voilá „najprogresívnejší“ film roka 2007 je na svete a v TOP 50 CSFD. 6/10 (02.01.2008)

Po přečtení Bordwellovy kritiky bourneovského stylu (viz tady a tady) se ve vší (a opravdu nemalé) úctě k tomuto teoretikovi musím ptát, kde končí "zesílení" hollywoodského stylu a kde začíná jeho "změna". Podstata formální progresivity Bourneova ultimáta v porovnání se současnou hollywoodskou tvorbou totiž spočívá v propojení těkavého stylu ruční kamery a téměř konstantní dvouvteřinové průměrné délky záběru (přičemž nositelem pocitu kontinuity se stává primárně zvuk) s využitím různých typů pohybu. Bourneovo ultimátum produkuje pohyb na rovině žánrových standardů (pohyb honiček) a vyprávění (pohyb vyprávění, pohyb ve smyslu distribuce informací). Bordwell se ve své práci tak zarputile soustředí jen na stylistický systém a vágní argumentaci o běžném příběhu, že se zcela odpoutává od vnímání narativního systému se stylistickým. Ale právě v něm spočívá zásadní revoluční krok Bourneova ultimáta od Bourneova mýtu. Ten s distribucí informací i pohybem honiček pracoval standardně (honičky směřují zásadně dopředu :), zatímco Ultimátum zmnožuje informační zdroje v rámci jednotlivých scén (jediný "vševědoucí" je divák - jen on se orientuje na letišti i v Tangeru) a znejasňuje pohyb honiček (ne dopředu, ale vertikálně, diagonálně, případně zpět :). Těkavost stylu není jen ona už poněkud profláklá analogie k mentálnímu stavu hrdiny, ale spíš fokalizace profesionálního myšlení, jejíž význam nám dochází až zpětně. Každá akce obsahuje řadu dílčích narací (Bourne je jako šachový hráč o několik tahů napřed a my si každou jeho sérii reakcí musíme domýšlet jako příběh, jehož pointa se odhalí až posléze). Bourneovo ultimátum tak pro mě představuje - navzdory Bordwellovým tvrzením (která jsou jako obvykle precizně vystavěná, ale zkrátka příliš dopředu determinovaná tím, co chce dokázat) - revoluční počin, který sice částečně může obsahovat postupy známé z jiných filmů, ale progresivní je jejich celkové využití (plus paralelní propojení celé trilogie s přesahem i do původního televizního zpracování). Tvrdit tedy, že Bourneovo ultimátum je jen kopií Bournova mýtu, tedy považuji spíš za důsledek necitlivého omezeného (ve smyslu důrazu na pozorování jednotlivých aspektů stylu a vyprávění) sledování. PS: Po letech jsem se k tématu vrátil ve studii Bournův mýtus: akční film pohybu. (05.09.2007)

Upozornenie: Komentar moze pre niekoho obsahovat pripadne SPOILERY. Bourne comes home. Pozadie príbehu je oproti predchodcom ešte viac kondenzované a aj dôležité body predostiera ako čistý fakt. Ultimatum je najosobnejším dielom v zmysle koncentrácie na Bournovu osobu a jeho cesty k cieľu. Výsledkom je film, ktorý pripomína vystrelený šíp letiaci k terču - bez prestávky v konštantnom napätí viaže na seba veľkolepé akcie, ktoré nedajú vydýchnuť. V tomto smere si film zaslúži absolutorium. Atmosferická hudba Johna Powella skvelo graduje obraz v každom zábere v dobre známom (mierne umiernenom, ale stále atraktívnom) Greengrassovskom štýle, aby v dvoch najvypätejších okamihoch úplne stíchla, čím drvivé nárazy na divácke emócie čisto iba obrazom ešte viac posiluje. Záver síce zaváňa klišé "ako ukončiť trilógiu", ovšem v Jasonovom prípade ide o krásne doťuknutie jeho príbehu, ktorý v troch dejstvách bolo radosť sledovať a ostáva iba veriť, že chamtivá ruka producentov ho už po vzore CIA konečne nechá na pokoji... ;-) Odísť treba v najlepšom. PS: Škoda nevyužitého Scotta Adkinsa - nielen v Undisputed II. dokazuje, že mu to vyýborne "kope i udiera". [Kontrolná projekcia] (05.08.2007)