Bournovo ultimátum

S největší pravděpodobností nejakčnější, nejsvižnější a nejnamakanější film roku a k tomu všemu s nejlepším bitkařským duelem, kterej se dá vidět. Jason Bourne napotřetí hold opět nezklamal, ba co víc, dokázal překonat i ty dva díly předtim, hlavně co se teda týče akčnosti a napínavosti. Dokonalý zakončení trilogie, i když tam teda pár okének v příběhu podle mě bylo, ale ta hudba a ruční kamerka k tomu, no to byla zase paráda (10.09.2007)

…a když Jason Bourne kouká, aby byl a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha projektech CIA je.. Když pominu, že v některých momentech měl znít místo Powella spíše terminátoří motiv Brada Fiedela, polepšil se Greengrass s přehledností akce, vytasil trumfové eso D.Strathairna a dokonce vytáhl ze studny zpola zaplněné vědro emocí. Kulervoucí akční atrakce, o tom žádná, přesto všechno zůstává v mých očích pomyslným vítězem trilogie Agent bez minulosti. Budu raději pozorovat tchýni při věšení záclon v sedě z gauče, než přitom dělat kliky, po místnosti metat kozelce a co vteřinu mrknout očima - ostatně, pořád to bude věšení záclon.. A nyní se David Webb může nerušeně vrátit na svou rodnou planetu Krypton.. (27.08.2012)

No, nač to sáhodlouze okecávat, tak dynamický a inteligentní akční nátěr tady nebyl už dlouhá léta. Jestliže se v případě ´Die Hard 4´ mluvilo o "vynalézavé akci", tak ve srovnání se závěrečným dílem Bourneovy trilogie vypadá Len Wiseman jak Franta Vomáčka z Horní-Dolní, bádající nad perpetuum mobile s pohonem na bázi králičích bobků, zatímco Paul Greengrass je elegantní a sofistikovaný Thomas Alva Edison. Sice mi možná chyběl propracovanější scenář, jako u prvních 2 dílů, ale ta fascinace z toho, jak je Bourne svým promyšlením jednáním stále o krok napřed před svými pronásledovateli, i tady byla velmi silná. Nepochybuju o tom, že bourneovská trilogie se zapíše nesmazatelným písmem do "zlaté knihy" historie kinematografie. (19.09.2007)

Po přečtení Bordwellovy kritiky bourneovského stylu (viz tady a tady) se ve vší (a opravdu nemalé) úctě k tomuto teoretikovi musím ptát, kde končí "zesílení" hollywoodského stylu a kde začíná jeho "změna". Podstata formální progresivity Bourneova ultimáta v porovnání se současnou hollywoodskou tvorbou totiž spočívá v propojení těkavého stylu ruční kamery a téměř konstantní dvouvteřinové průměrné délky záběru (přičemž nositelem pocitu kontinuity se stává primárně zvuk) s využitím různých typů pohybu. Bourneovo ultimátum produkuje pohyb na rovině žánrových standardů (pohyb honiček) a vyprávění (pohyb vyprávění, pohyb ve smyslu distribuce informací). Bordwell se ve své práci tak zarputile soustředí jen na stylistický systém a vágní argumentaci o běžném příběhu, že se zcela odpoutává od vnímání narativního systému se stylistickým. Ale právě v něm spočívá zásadní revoluční krok Bourneova ultimáta od Bourneova mýtu. Ten s distribucí informací i pohybem honiček pracoval standardně (honičky směřují zásadně dopředu :), zatímco Ultimátum zmnožuje informační zdroje v rámci jednotlivých scén (jediný "vševědoucí" je divák - jen on se orientuje na letišti i v Tangeru) a znejasňuje pohyb honiček (ne dopředu, ale vertikálně, diagonálně, případně zpět :). Těkavost stylu není jen ona už poněkud profláklá analogie k mentálnímu stavu hrdiny, ale spíš fokalizace profesionálního myšlení, jejíž význam nám dochází až zpětně. Každá akce obsahuje řadu dílčích narací (Bourne je jako šachový hráč o několik tahů napřed a my si každou jeho sérii reakcí musíme domýšlet jako příběh, jehož pointa se odhalí až posléze). Bourneovo ultimátum tak pro mě představuje - navzdory Bordwellovým tvrzením (která jsou jako obvykle precizně vystavěná, ale zkrátka příliš dopředu determinovaná tím, co chce dokázat) - revoluční počin, který sice částečně může obsahovat postupy známé z jiných filmů, ale progresivní je jejich celkové využití (plus paralelní propojení celé trilogie s přesahem i do původního televizního zpracování). Tvrdit tedy, že Bourneovo ultimátum je jen kopií Bournova mýtu, tedy považuji spíš za důsledek necitlivého omezeného (ve smyslu důrazu na pozorování jednotlivých aspektů stylu a vyprávění) sledování. PS: Po letech jsem se k tématu vrátil ve studii Bournův mýtus: akční film pohybu. (05.09.2007)

Už vím, co mi na slavné bourneovské trilogii nesedí. Je to naprosto nudný, nelidský a nezajímavý hrdina, který prostě programově plní svou pomstu, aniž by přitom vyzařoval nějaké emoce. I přes precizní formu mě to právě proto nějak zvlášť nebaví sledovat a užívám si ten film jen coby poctivou filmařinu, nic jiného. (04.08.2012)