Bournovo ultimátum

Scénář: Tony Gilroy, Scott Z. Burns, George Nolfi .. Kdo byl Jason Bourne? Treadstone, Webb, Blackbriar.. Zkrátka kdo hledá, najde. Osobně jsem konečně od této velké a chladné mozaiky dostal nějaké naplnění a musím po dvou (jen lehce) nadprůměrných filmech prohlásit tento za bezkonkurenčně nejlepší a nejlépe zpracovaný. Nutná znalost předešlých dílů je však na místě, protože Greengrass prostě není na vysvětlování a do děje jsme vhozeni takřka kontinuálně. Na druhou stranu, pořád jde o ztrátu paměti, skoropomstu a hledání sebe sama, což je na třetí film, bez nějakého košacení, už trochu vyčpělé a stereotypní téma. Režisérův cit pro syrový realismus však dosahuje maximálních výšin, ruční kamera je (na drobné nepřehledné výjimky) přijatelně ukočírovaná, takže se dá několik akčních vložek s přehledem vychutnat. Výbuchy, ruční bitky, přestřelky či automobilová honička, vše je precizně a excelentně profesionálně zvládnuté. Jason Bourne se konečně přestal chovat jako bezduchá loutka v divadle nekalých machinací, využil plně své schopnosti a rozhodl se konečně potrhat drátky, které ho ovládaly a došlápnout si na své dřívější manipulátory. A je to krušná jízda! Chladná až odtažitá atmosféra sice stále kraluje, ale události a postavy jsou neustále v pohybu, na zdlouhavé kecání není čas a vše směřuje do finále, které je famózní! Zvláště dvě poslední scény (krátký úsměv & vodní hladina + Moby) se mnou emocionálně dokázaly pohnout, což jsem u Bourna zažil vlastně poprvé. K samotnému významu scény bych jen dodal, že doufám v pevné uzavření kruhu a nějaká touha třískat další peníze bude potlačena zdravým rozumem, protože by to byl jen další scénáristický blábol, neboť Robert Ludlum, duchovní otec série, už není mezi námi. 80%. (24.08.2007)

(1001) S každým dalším sledováním ztrácí a ztrácí na poutavosti. Ještě několik promítaček a budu si myslet, že je to volovina. (A jenom mám tedy potřebu ještě dodat, jak mě prostě deptá, že je příběh seskládán ze všech zásadních momentů obou předchozích filmů, že nepřináší nic nového, že jenom recykluje. Nejvíc mě asi deptá ta scéna, kdy způsobí autonehodu, aby se zbavil zabijáka, který ho nahání, a potom se při pohledu přes zbraň rozhodně býti člověkem - to je přesně do puntíku to, co se stane v Bournově mýtu, až na to, že tam je na druhé straně hlavně Karl Urban, který je mnohem hezčí psychopatický zabiják než Edgar Ramirez. To je prostě drzost, recyklovat staré emoce a odvolávat se na ně místo vzbuzování nových. Asi bych dokázala leccos odpustit, ale tohle ne.) Ale kvůli vyčítavému pohledu Daniela Brühla (o němž jsem nicméně úplně stihla zapomenout, že tam hraje, protože při scénách v tom bytě vždycky nábožně obdivuji ten fíkus u okna a tu bonsaj u dveří) jsem se rozhodla zmínit i pár pozitiv a ukončit můj soud na smířlivější notu. Celá scéna s novinářem na londýnském nádraží je neuvěřitelně poutavá, nejspíš to bude moje nejoblíbenější sekvence z celé trilogie. A i jak pošle agenturu v New Yorku na procházku je celkem zábavné. Jenomže poslední akt filmu všechno zahodí a začne hrát na emoce a tam prostě vždycky ztratím zájem. I ten Moby na závěr jako by už zněl trochu opotřebovaně. -"Get some rest, Pam. You look tired." (29.01.2008)

Ak by som mal filmu napísať prívlastky ako božský, geniálny, famózny, úchvatný, tak pred každý by som musel vsunúť slovko takmer. Záverečná časť totiž len šliape predošlým častiam na päty. Chýbala mi lepšia ucelenosť, originál od Mobyho a charizmatickejší protivník, aj keď celkovo ich bolo požehnane. Reálnosti Jasonovych útekov a naháňačiek dopomáhala nestatická kamera, ktorej otrasy boli miestami až prehnané a v dave som sa neraz stratil. Rovnako ako aj v úvodných neucelených sledoch udalostí. Divák, ktorý nevidel jednu z častí sa len nepriamo dozvedá o čo vlastne ide. Dominantou je však excelentný Jason Damon. Alebo Matt Bourne? Opäť vžitosť a reálnosť na perfekcionistickej úrovni, napätie, akcia, naháňačky, prešpekulovanosť scenára takisto. Už len dúfať, že to snáď ešte duo Greengrass-Damon roztočí. A nemusí to byť projekt Bourne. 80%. (05.09.2007)

Naprostý a nedostižný nářez, který sice bezmezmě těží z předchozích dvou dílů, ale všechno dotahuje ad absurdum. Greengrass by mohl o dynamické a civilní režii přednášet a Matt Damon definitivně JE Jasonem Bournem. Bez jakýchkoli pochyb splynul se svojí rozervanou postavou dokonale a ten tam je neurovnaný pocit z Limanova "pilotu". Pokud bychom se bavili o tom, jak má vypadat moderní a inteligentní thriller současnosti, pak nezbývá než si přehrát Ultimátum od první do poslední vteřiny. Je to film, při němž si za a) nevydechnete b) nevzpomenete, že tohle všechno už tu bylo. Prostě proto, že je to tak skvěle provedené, že ty předchozí pokusy neradno vůbec počítat. (17.03.2008)

Po přečtení Bordwellovy kritiky bourneovského stylu (viz tady a tady) se ve vší (a opravdu nemalé) úctě k tomuto teoretikovi musím ptát, kde končí "zesílení" hollywoodského stylu a kde začíná jeho "změna". Podstata formální progresivity Bourneova ultimáta v porovnání se současnou hollywoodskou tvorbou totiž spočívá v propojení těkavého stylu ruční kamery a téměř konstantní dvouvteřinové průměrné délky záběru (přičemž nositelem pocitu kontinuity se stává primárně zvuk) s využitím různých typů pohybu. Bourneovo ultimátum produkuje pohyb na rovině žánrových standardů (pohyb honiček) a vyprávění (pohyb vyprávění, pohyb ve smyslu distribuce informací). Bordwell se ve své práci tak zarputile soustředí jen na stylistický systém a vágní argumentaci o běžném příběhu, že se zcela odpoutává od vnímání narativního systému se stylistickým. Ale právě v něm spočívá zásadní revoluční krok Bourneova ultimáta od Bourneova mýtu. Ten s distribucí informací i pohybem honiček pracoval standardně (honičky směřují zásadně dopředu :), zatímco Ultimátum zmnožuje informační zdroje v rámci jednotlivých scén (jediný "vševědoucí" je divák - jen on se orientuje na letišti i v Tangeru) a znejasňuje pohyb honiček (ne dopředu, ale vertikálně, diagonálně, případně zpět :). Těkavost stylu není jen ona už poněkud profláklá analogie k mentálnímu stavu hrdiny, ale spíš fokalizace profesionálního myšlení, jejíž význam nám dochází až zpětně. Každá akce obsahuje řadu dílčích narací (Bourne je jako šachový hráč o několik tahů napřed a my si každou jeho sérii reakcí musíme domýšlet jako příběh, jehož pointa se odhalí až posléze). Bourneovo ultimátum tak pro mě představuje - navzdory Bordwellovým tvrzením (která jsou jako obvykle precizně vystavěná, ale zkrátka příliš dopředu determinovaná tím, co chce dokázat) - revoluční počin, který sice částečně může obsahovat postupy známé z jiných filmů, ale progresivní je jejich celkové využití (plus paralelní propojení celé trilogie s přesahem i do původního televizního zpracování). Tvrdit tedy, že Bourneovo ultimátum je jen kopií Bournova mýtu, tedy považuji spíš za důsledek necitlivého omezeného (ve smyslu důrazu na pozorování jednotlivých aspektů stylu a vyprávění) sledování. PS: Po letech jsem se k tématu vrátil ve studii Bournův mýtus: akční film pohybu. (05.09.2007)