Bournovo ultimátum

Po přečtení Bordwellovy kritiky bourneovského stylu (viz tady a tady) se ve vší (a opravdu nemalé) úctě k tomuto teoretikovi musím ptát, kde končí "zesílení" hollywoodského stylu a kde začíná jeho "změna". Podstata formální progresivity Bourneova ultimáta v porovnání se současnou hollywoodskou tvorbou totiž spočívá v propojení těkavého stylu ruční kamery a téměř konstantní dvouvteřinové průměrné délky záběru (přičemž nositelem pocitu kontinuity se stává primárně zvuk) s využitím různých typů pohybu. Bourneovo ultimátum produkuje pohyb na rovině žánrových standardů (pohyb honiček) a vyprávění (pohyb vyprávění, pohyb ve smyslu distribuce informací). Bordwell se ve své práci tak zarputile soustředí jen na stylistický systém a vágní argumentaci o běžném příběhu, že se zcela odpoutává od vnímání narativního systému se stylistickým. Ale právě v něm spočívá zásadní revoluční krok Bourneova ultimáta od Bourneova mýtu. Ten s distribucí informací i pohybem honiček pracoval standardně (honičky směřují zásadně dopředu :), zatímco Ultimátum zmnožuje informační zdroje v rámci jednotlivých scén (jediný "vševědoucí" je divák - jen on se orientuje na letišti i v Tangeru) a znejasňuje pohyb honiček (ne dopředu, ale vertikálně, diagonálně, případně zpět :). Těkavost stylu není jen ona už poněkud profláklá analogie k mentálnímu stavu hrdiny, ale spíš fokalizace profesionálního myšlení, jejíž význam nám dochází až zpětně. Každá akce obsahuje řadu dílčích narací (Bourne je jako šachový hráč o několik tahů napřed a my si každou jeho sérii reakcí musíme domýšlet jako příběh, jehož pointa se odhalí až posléze). Bourneovo ultimátum tak pro mě představuje - navzdory Bordwellovým tvrzením (která jsou jako obvykle precizně vystavěná, ale zkrátka příliš dopředu determinovaná tím, co chce dokázat) - revoluční počin, který sice částečně může obsahovat postupy známé z jiných filmů, ale progresivní je jejich celkové využití (plus paralelní propojení celé trilogie s přesahem i do původního televizního zpracování). Tvrdit tedy, že Bourneovo ultimátum je jen kopií Bournova mýtu, tedy považuji spíš za důsledek necitlivého omezeného (ve smyslu důrazu na pozorování jednotlivých aspektů stylu a vyprávění) sledování. PS: Po letech jsem se k tématu vrátil ve studii Bournův mýtus: akční film pohybu. (05.09.2007)

Naprostý a nedostižný nářez, který sice bezmezmě těží z předchozích dvou dílů, ale všechno dotahuje ad absurdum. Greengrass by mohl o dynamické a civilní režii přednášet a Matt Damon definitivně JE Jasonem Bournem. Bez jakýchkoli pochyb splynul se svojí rozervanou postavou dokonale a ten tam je neurovnaný pocit z Limanova "pilotu". Pokud bychom se bavili o tom, jak má vypadat moderní a inteligentní thriller současnosti, pak nezbývá než si přehrát Ultimátum od první do poslední vteřiny. Je to film, při němž si za a) nevydechnete b) nevzpomenete, že tohle všechno už tu bylo. Prostě proto, že je to tak skvěle provedené, že ty předchozí pokusy neradno vůbec počítat. (17.03.2008)

Nic překvapivého se nestalo a Greengrass dokráčel s až Bourneovskou elegancí na závěr dost možná nejúžasnější a nejnapínavější agentské série. Damon znovu nakopává zadky, ukazuje, k čemu jsou podle něj knížky a řádí po všech místech světa, aby konečně zjistil pravdu. Dvě hodiny plné akčního šílenství, geniálních záběrů a brilantní režie, to vše podtržené vynikajícím Damonem dělá z Bourneova ultimáta trhák nejen letošní sézóny. Jak tvrdí Douglas - boží, geniální, famózní, úchvatný film. Za sebe dodám, že permanentně kulervoucí. (17.08.2007)

Tvůrci měli natolik odvahy, že se vzdali velkolepého finále a se vším všudy navázali na minulý díl. Tím čím byl Bond pro Conneryho, je i Bourne pro Matta Damona. Nejenže z něj vyloženě vyzařuje jeho stoprocentní nasazení, ale zároveň zvládá i komplikovanější party, kdy emoce a city hrdina skrývá pod slupkou nekompromisního zabijáka. Strach, že tento hrdina již nemá co říct, se rozplynul při prvních minutách. (11.06.2008)

Už vím, co mi na slavné bourneovské trilogii nesedí. Je to naprosto nudný, nelidský a nezajímavý hrdina, který prostě programově plní svou pomstu, aniž by přitom vyzařoval nějaké emoce. I přes precizní formu mě to právě proto nějak zvlášť nebaví sledovat a užívám si ten film jen coby poctivou filmařinu, nic jiného. (04.08.2012)