Opilí slávou

Že je showbussiness a všechno kolem něj povrchní, to ví asi všichni. Přesto se o tom dá mluvit pořád a pořád a někdy dokonce i trochu jinak a tedy zajímavě. Tohle tenhle případ bohužel nebyl, ale dost možná to byl i účel. Celý snímek a všechno, co se v něm odehrává, překypuje povrchností a banalitou, asi stejně jako Hollywood sám. I přes možný režisérský záměr se nemůžu zbavit pocitu, že být do hlavních rolí postaveni např. Mandy Moore či Lindsay Lohen a nějaký fešný mladík (s pouhou špetičkou hereckého talentu, jehož nedostatek je ale bohatě vynahrazen překypujícím šarmem a sex-appealem), posunul by se tenhle film do úplně jiné kategorie. To, co z tohohle filmu dělá nepitomou slátaninu jsou akorát „nezávisláci“ Buscemi a DiCillo, protože příběh na to vážně nemá (a že by film oplýval božskou hudbou, kamerou či střihem, to se taky říct nedá). (18.07.2010)

Tři lidi, tři osudy, všechny na nic. Jeden bezdomovec co si snaží polepšit a je rád za cokoli co se nabídne, jeden fotograf co se nazývá profesionálním fotografem a nechce uvěřit a slyšet, že je jen ubohej paparazzi a jedna popová hvězdička co se soudí s vlastníma rodičema o prachy. A co že je všechny nutí to dál zkoušet ? No přece jediná věc, kterou mají všichni společnou....... jsou opilí slávou. (05.10.2008)

K zbláznění zábavná dvojka v podání Buscemiho a Pitta je natolik roztomilá, že jsem jen litoval, že "komplikace" přišly tak záhy. Bulvární novinář Less je ve své podstatě egoistický pošuk, ale jen stěží bych si ho mohl nezamilovat. Toby naopak ztělesňuje jeho pravý opak. Guru nezávislého filmu Tom DiCillo kope do světa celebrit a médií s takovým citem a pochopením, že nakonec celému tomu tyjátru nastavuje vcelku milé zrcadlo mamonu a lesku, ač by mohl být mnohem kousavější či zahořklejší. O to víc překvapí ten tvůrčí obrat v poslední třetině filmu, kdy se tvůrci pozbytek času tváří poněkud zachmuřeně a vážně. Ale i tak je na nich vidět, že se neberou až tak vážně. Jako laskavý políček bulvarnímu světu s příchutí komedie fungují Opilí slávou na výbornou, jen to závěrečné pomrkávání mohlo být o kapku údernější. (23.08.2009)

Tahle pichlavá kritika blyštivého pozlátka (zevnějšku) a prázdného vnitřku se dá efektivně aplikovat nejenom na filmový svět Hollywoodu se všemi svými celebritami, nýbrž i na další mainstreamové lidské obory. Je dobře, že hlavní role ztroskotanců a vyvrhelů společnosti ztvárňují dva zdatní herci (klasicky úžasný Buscemi, ale čím dál tím víc mám v oblibě i Pitta), kteří své charaktery utáhnou. Naopak celebrity "hrají" špatně až estrádně (Lohman ujde). A právě to se mi na tom líbilo, že z nich DiCillo dokázal udělat pouhé ploché loutky, které se hýbou, jak jim někdo nařídí (jenom ty špagáty tu chybí). Pokud mě v tuhle chvíli napadá jediná věc, která je na csfd krutě nedoceněna, pak právě tahle. 90% (27.10.2010)

Zajímavý příběh jednoho bezdomovce, paparazziho (vlastně ne, jen fotografa) a zpěvačky. Je krásné slyšet, že všichni jsme jenom lidi, nikdo nadřazený ani podřazený. Potěšilo mě množství Nikonů (Canon jsme všehovšudy zahlédla jen jednou a to v tlapách velmi nepříjemně vypadajícího člověka, takže je vše v pořádku...). Lehký nadprůměr. (24.01.2013)