O 28 týždňov

Zombíci ruku v ruce z US Army rozpoutali v Londýně luxusní jatka. Ve filmu se nám vyskytuje mnoho žánrů. Třeba žánr akční je povedenej, ale děsně mě srala ta třaslavá kamera. Ona se naštěstí netřese pořád, jenže pokaždý když je nějaká slušná akce se zombíkama, tak s tou kamerou začnou třást jak mentálové a já se pak v tom hovno vyznal. Naprosto dokonale vypadal Londýn "poté", deprese z něj šla až ke mě do postele. Vydařené lekačky prověřily nejedno pérko mého gauče při mém vylekaném nadskakování . Střelba do civilistů v případě ohrožení je docela solidní téma k zamyšlení a US Army v Londýnských ulicích se také nevidí každej den. Do toho připočtu super rychlé a drsné zombíky, brutální scény, třeba hlazení zombíků vrtulí je frajeřina největší, to vše proložené hutnou muzikou a docházím k jasnýmu názoru, že jsem viděl nejlepší zombie film. Ještě uklidnění nakonec. My se v Čechách moc bát nemusíme, my tady totiž budeme mít americký radar a ten nás před zombie jistě ochrání. K něčemu přece bejt musí. Takže u nás žadný dny, týdny či měsíce poté nehrozí. (03.12.2007)

Pro všechny, kteří kdy přemýšleli o tom, jak by vypadala taková ‚pandemické after-party‘, přináší Juan Carlos Fresnadillo velmi (ne)uspokojivou odpověď. Zázraky tenhle španělský talent sice neumí, ale napumpovat film dynamikou, vyházet cokoliv, co byť jen zavání kompromisem, a vše okořenit pořádnou porcí beznadějné atmosféry zvládá na jedničku. Za doprovodu perfektní Murphyho hudby a s ansáblem výborných herců (Jeremy Renner se do uniformy na plátně narodil) nabízí vysokou porci adrenalinové zábavy, korunované hned několika vrcholy. Vyčítat tomu sice lze mnohé, ale ten film je jako zdatný chameleon, kterého budete obdivovat o to více, jestliže do jejich pavilonu nechodíte třikrát týdně. (05.08.2009)

Že se poslední dobou rejžuje na pokračování trháků, na to už jsme si zvykli, ovšem pokračování výdělečného, leč velkolepě nenápadného 28 dní poté (2002) mě přiznám se trocha překvapilo. Ovšem tohle nebylo překvapení jediný - Juan Carlos Fresnadillo na režijní stoličce (mno dobrá, dostal šanci se ukázat), celkem slušný scénář s překvapivou porcí zvratů, který nevaří z vody a nesnaží se utáhnout děj jen na větším procentu akce a taky obsazení Roberta Carlylea, kterej mi ještě nedávno dělal v obýváku striptýz v Do naha (žádná soukromničina, tohle bylo celorepublikový číslo:)). Co mě nepřekvapilo a jak konsens dvojek praví, akce je zkrátka hustší, vystupňovanější, efekty četnější a mohutnější, konfrontace se „zlem“ drsnější a nekompromisnější. Jednička v rukou nezávisláka Danny Boylea se občas prala s takovou jistou neúmyslnou laciností, především na záběrech chorobou zdecimovaného města a právě o tuhle záběrovou surovost a nevyumělkovanost se tady snaží trošku křečovitě (kupříkladu neuspořádaně poblázněná pasáž rozšíření nákazy a následné evakuace). Naopak ubylo hluchých míst, která původní film (i přes poměrně hustou atmosféru) neustále zpomalovala. Naštěstí se nevytratila ta britská kytarovka v nosný hudební smyčce, která připumpovává na znepokojivosti i ve chvíli, kdy se zrovna po place nehoní parta těch „co nemaj sračku“ ale jen nějakou tu celkově agresivnější chřipku (hudba Johna Murphyho je vůbec celkový plus). A další velký rozdíl je ve stylistice postav, protože tady vlastně není nikdo jakoby jasně hlavní charismatický hrdina, nikdo nemá „kejhák“ jistý. Výsledkem tak je svěžejší a akčnější podívaná, která nabízí více překvapení na úkor prosté plynulosti děje, více potu, krve a bolesti, tak jak si doba žádá. Pokud jsem prvnímu dílu dával 7/10, pak tady musím jít ještě o bod nahoru, nejen za to, že nešlo o lacinou těžbu uranu z peněženek návštěvníků kin, ale za to, že se příběh a jeho vyústění někam posouvá (otevřený konec tak ponechám bez komentáře). [8/10] (17.10.2007)

Kdykoliv došlo k přímé konfrontaci zombies a lidí, stala se situace natolik nepřehlednou a chaotickou, že jsem si to jaksi nestihl užít. Jasně, z pohledu těch, kteří jsou in, to takhle nějak určitě bude, ale právě díky tomuhle pohledu jsem byl občas dokonale out. Taky se tam příslušníci oné ústřední rodinky spolu až příliš často náhodně potkávali, což mi při tom všem zmatku připadalo poměrně nereálné. 28 dnů na mě jako celek fungovalo přece jen lépe. Tam to ovšem bylo pro změnu kaleno dosti nepraktickým jednáním hlavních hrdinů. Zatímco u 28 dnů jsem nadělil silnější tři hvězdičky (už jen za tu parafrázi na Den trifidů), tady dávám sice tři, ale hodně slabé. Spíš 2 a 1/2. (20.05.2008)

Tak Begbieho už nezajímá alkohol, ale krev.. J.C.Fresnadillo zaujal vycizelovanou formou bezútěšnosti, do které vložil dynamické akční sekvence zběsilého střihu (ty nemusím), Murphyho hudbu zcela kompaktní s děním na plátně (to můžu) a několik opravdu kuletažných scén (napalmový nálet, smrt čeká všude na J.Rennera, či Londýnský masakr rotorovou pilou). Dovedně se nakonec vyléčil i z virové nákazy logických děr ve scénáři, kterou v první půli sám sebe nakazil a v porovnání s Boyleho bio hazard událostmi mínus 24 týdnů u mě o poprsí nepříliš vyvinuté bakterie tyfu svým nekompromisním tahem na branku zvítězil. Za ten nezastřižený pažit ve Wembley měl správce stadiónu okamžitě dostat padáka. A ještě se bude vymlouvat, že nemůže přijít do práce, protože mu manželka vyhryzla kus krku.. (18.04.2011)