Pokánie

Tento film jsem sledoval asi jako kdybych četl knihu, kde člověk je zabořen do čtení a nemůže se od příběhu odpoutat a chce aby pokračoval dále a dále a o pauze se nedá ani mluvit. Asi tak jsem se cítil na konci filmu, jak u dobře napsané knihy plné emocí. A tak Pokání hodnotím 5 hvězdičky jelikož mě Joe Wright opět svou prací nadchnul... (19.02.2008)

(1001) "I gave them their happiness." Ne, ne, ne, ne, ne. Nejdominantnější emoce, která mnou cloumala cestou z kina, bylo rozčílení. Totální rozčílení kvůli postavě Briony, která zachraňuje jen a pouze sebe a ani po desítkách let si to není schopna přiznat. A díky tomu jsem měla film v paměti zapsaný jako prázdný a povrchní a urážlivý, ale co je asi více důležité, tak také jako jeden z těch filmů, na který jsem ještě stihla jít s mojí maminkou do kina. Díky tomu jsem mu dala šanci mě při druhém promítání přesvědčit, že v něm přeci jenom je. A potom se k tomu přidala vášnivá a dobře podložená obhajoba mojí kamarádky, která poukazovala na formální stránku toho, že Wright minimálně jako stroječek velmi přesně ví, co dělá. A posledním argumentem je ten způsob, jakým Benedict Cumberbatch řekne: "You have to bite it." Takže jsem film po letech vzala na milost a už v něm jsem schopná zachytit širší škálu emocí. (12.03.2008)

7/10... Skvelý McAvoy a bravúrne filmové remeslo (kamera, strih, hudba a zvuk). A potentovaný scenár, ktorý sa po sľubnom rozbehu (úvodné dejstvo až po štvorročný skok je vynikajúce nielen formou, ale aj obsahom, napätie a emócie z plátna doslova tryskajú) zvyšných cca 70 minút už len bezradne potáca, potkýna, blúdi a snaží sa to zamaskovať nejakou "nehollywoodskou nedoslovnosťou". Emócie sa postupne vytrácajú, prichádza chlad a nuda. Príbeh o "nikdy nepovedaných a nedoriešených veciach" nemožno komponovať tak, že príbeh nedopovieme a nedoriešime. Rozprávanie tety v televíznom štúdiu je len maličkou, z prsta vycucanou náplasťou, ktorá je pôsobivá len preto, že je nám ľúto tých sympatických postáv, ale skutočná katarzia to rozhodne nie je. A tak celý scenár zostáva len nemastnou-neslanou (len občas pikantnou) omáčkou okolo dvoch jednoduchých myšlienok: 1, klamať sa nemá; 2, keď chcete pretiahnuť Keiru Knightley, nepíšte jej slabošské ospravedlňujúce dopisy, ale chlapsky úprimne vyjadrite túžbu po jej sladkej vlhkej kundičke. Na "oscarový film" (dúfam, že ho nakoniec nedostane) trochu málo. Dobre, Wright je rozhodne dobrý režisér, ale napríklad blúdenie plážou plnou vojakov na jeden záber je čistý onanizmus, samoúčelný a z hľadiska príbehu načisto zbytočný. Dal by som mu natočiť nejaký čistý hollywoodsky popcorn, trebárs Transformers 2 alebo Harry Potter 7, tam by sa jeho zručnosť komponovať krásny audiovizuál bez obsahu dokonale uplatnila. (02.02.2008)

Král kostýmů podruhé a úplně jinak. Bylo by snadné a alibistické srovnávat s upovídanou Pýchou. Atonement totiž jede po úplně jiných kolejích, s jediným shodným aspektem. Oba filmy jsou pro mě natolik osobní, že s každou další projekcí rostou. A tak přestože Wright režisér a vizuální perfekcionista stále občas překonává Wrighta vypravěče, výtky mizí právě proto, že audiovizuální stránka překonává ve velkolepých nebo naopak komorních scénách drtivou většinu toho, co jsem v životě viděl. Právě Pokání, jehož knižní předloha je jednou velkou intimní psychologickou studií, není žádným bonbonkem pro adaptaci. Mistr Joe je mezi současnými tvůrci v jednom ohledu naprosto jedinečný. Dokáže vést herce tak, že ve svých rolích naprosto splynou se svou postavou a z plátna tak křičí touha, láska, skryté emoce a bezmocnost. A já cítím, jak křičí právě ke mně a to TAK hlasitě - a já jim rozumím. V tuto chvíli se mi proto zdá, že některá pokání budou činěna navěky. Štěstí je totiž někdy hrozně daleko. (14.03.2008)

Kategorie uvěřitelnosti byla pro mě vlastně klíčovou. „Pokání“ obsahuje scény, které bych bez mrknutí oka označil za strhující. Těch několik minut válečných výjevů patří k tomu nejlepšímu a filmařsky nejvybranějšímu, co jsem k tématu viděl. Bez jediného výstřelu, s neobyčejnou váhou na výpovědní sílu obrazů, bez přikrašlování, bez patetických slov, které by člověk dozajista našel v produkci americké... Vybroušenou formou dokáže zkrátka film zaujmout a vtáhnout do děje, nabídnout prvotřídní vizuální požitek z vyprávění. Dovede vzbudit sympatie díky dobře zahraným postavám. Jediným a zásadním selháním Wrightova melodramatu je tak z mého pohledu příběh, který svou schematičností dusil všechno civilní a doslova mě tlačil před sebou, znemožňoval mi plně vstoupit do děje, ztotožnit se s ním, soucítit. V závěru, který vše vygraduje do tragického crescenda, už jsem na film hleděl pouze s nezúčastněností pozorovatele, který odmítá nabízenou katarzi. Bezesporu silný moment, ve kterém se ukáže, že jediným skutečným pokáním Briony je setrvávající přesvědčení o očistné síle fabulace, jsem prožil spíše hlavou než srdcem. Z mého pohledu nejvíce utrpěl Wrightův snímek mnohomluvností a zbytečným brnkáním na city tam, kde stačilo nechat film mluvit svými specifickými prostředky a ne mu diktovat vysokou míru literárnosti a sladkobolných frází (jakkoli je mi sympatické, že se tyto fráze hlásí více ke klasické anglické literatuře než k hollywoodské tradici). Samozřejmě, je to jen můj osobní problém, ale myslím si, že pár nezasažených se nás asi najde. A nebude to náhoda. [6.5/10] (03.02.2008)