Pokánie

Už jsem si tak sumíroval, který film byl letos nejlepší, která režie mě nejvíc zaujala atd. A pak přijde těsně před koncem roku tohle ! ... Silný, mistrovsky budovaný příběh, skvělé herecké výkony a hlavně úžasný výkon na režisérské stoličce. Miluju, když na svou kreativitu režisér strhne pozornost tímhle způsobem, vrcholícím nezapomenutelným, pětiminutovým ! souvislým záběrem apokalypptického vojenského ležení na francouzské pláži .... Velmi silný zážitek, který si bezpochyby zopakuji i na velkém plátnu ... (30.12.2007)

Král kostýmů podruhé a úplně jinak. Bylo by snadné a alibistické srovnávat s upovídanou Pýchou. Atonement totiž jede po úplně jiných kolejích, s jediným shodným aspektem. Oba filmy jsou pro mě natolik osobní, že s každou další projekcí rostou. A tak přestože Wright režisér a vizuální perfekcionista stále občas překonává Wrighta vypravěče, výtky mizí právě proto, že audiovizuální stránka překonává ve velkolepých nebo naopak komorních scénách drtivou většinu toho, co jsem v životě viděl. Právě Pokání, jehož knižní předloha je jednou velkou intimní psychologickou studií, není žádným bonbonkem pro adaptaci. Mistr Joe je mezi současnými tvůrci v jednom ohledu naprosto jedinečný. Dokáže vést herce tak, že ve svých rolích naprosto splynou se svou postavou a z plátna tak křičí touha, láska, skryté emoce a bezmocnost. A já cítím, jak křičí právě ke mně a to TAK hlasitě - a já jim rozumím. V tuto chvíli se mi proto zdá, že některá pokání budou činěna navěky. Štěstí je totiž někdy hrozně daleko. (14.03.2008)

Pokání se báječně hodí k odvysílání na kanálu Prima Love. Taková ta tragická romantika nenaplněné lásky, osudová setkání, touha, vášeň, nedorozumění, odříkání, naděje a zklamání. Producent nešetřil rozpočtem a režisér se snažil udělat z toho vznešenou vizuální žranici s artovým přesahem. Má to ale háček. Pokání na mě nefunguje. Je až moc rozmáchle ambiciózní, nějak se s ním emočně míjím. Oceňované dlouhé záběry mě spíš nudí a ocenit dokážu snad jen vymazlenou scénu pláže u Dankers, kde se obklíčená poražená armáda snaží zapomenout na budoucnost. Při pohledu na vychrtlou postavu Keiry Knightley jsem si uvědomil, že spíš než herečku připomíná lékařskou diagnózu. Pro tentokrát zaujmu při svém hodnocení disidentskou pozici... Celkový dojem: 45 % (21.03.2013)

Úchvatné z hlediska propracované struktury, pečlivé kompozice záběrů, které jsou dokonale podepřeny famózním soundtrackem. ALE, celé to působí ve snaze o co nejrozsáhlejší ódu roztříštěným dojmem, neboť se až tolik skáče, že po chvilce jeden lehce váhá nad tím, zda se viděné odehrává před anebo po tom, co viděl před chvilkou. Vztah hlavních hrdinů, jakkoli jsou protagonisté věrohodní ve svém nasazení, je až příliš zkratkovitě podán a než se člověk rozkouká, už je z toho náhle osudová láska. Blafák na konci je vynikající, přesto mám ale pocit, že to běžný divák ani omylem tak nedocení jako někdo, kdo se věnuje psaní (nebo k tomu má alespoň sklony). Joe Wright překvapil tím, jak moc si dovoluje být progresivní, aniž by se mu citlivé téma rozpadlo pod rukama. Nadchl silnými momenty a nepřerušenými střihy a zaujal drzou dějovou komplikovaností. Pachuť z přílišné roztříštěnosti se však nevytrácí ani pod tou závěrečnou slzou, která padla. Ale nepochybuji, že právě kvůli ní se mnozí odhodlají k plnému hodnocení… (30.01.2008)

Člověk podvědomě čeká dávku kýče a taky že jej dostane. Jenže pokud není cynik, musí jej celá ta obrazová i příběhová nádhera smést. Joe Wright se zbavil svého jediného nedostatku – zmatek v postavách, a předkládá uvědomělou a distingovanou podívanou, jež má tak obrovské srdce, až divákovi emoce chvílemi nestíhají a směs smíchu i smutku zanechává jeden z nejromantičtějších zážitků v novodobé kinematografii. A závěrem snad jenom podotýkám fakt, že z Keiřiny sladké tvářičky konečně vyrostla charakterní herečka a Joe Wright je aktuálním talentem č. 1 celé ostrovní tvorby – za ten fantastický steadycam na pláži by mu jistě smeknul i samotný Brian De Palma. (23.01.2008)