Venuša

Áno, Kureishiho scenár sa dá rozoznať na prvý pohľad. Tak trochu neurčitý a rozcíteno-expresívny film o zostarnutom playboyovi a niekdajšej hviezde divadelných javísk, ktorému na sklonku života neostáva nič iné, než stvárňovať epizódne mŕtvoly otcov a starých otcov rodín vo filmoch, geriatrické rozhovory v kaviarni so svojimi rovesníkmi (nielen) o tom, kto z ich spoločných známych zomrel tento týždeň a koľko stĺpcov má jeho nekrológ v novinách, alebo o kvantách liekov, ktoré držia pohromade ich telesné schránky. No a samozrejme, zahorieť vášňou voči mladej neotesanej bohyni s dlhými nohami a drzými spôsobmi (a hrozne vtipnou angličtinou). Vzájomný vzťah starého herca a mladej rádobymodelky je vykreslený s istou dávkou nadsadenosti a humoru, no tiež čímsi nedefinovateľným, čo je spoločným menovateľom všetkých Kureishiho diel. Koniec očakávaný a predvídateľný, na druhej strane, chcela som si pozrieť komornú drámu a nie sci-fi o nesmrteľnosti. Z mojej strany spokojnosť a následne prebdená noc, strávená myšlienkami o starobe a pomyselnej vekovej hranici, za ktorou život pohlcuje všetky ľudské vášne, a ktorá je u každého nastavená tak trochu inak. 8/10. (05.11.2013)

Když pominu tu podle mě nedůvěryhodnou přisprostlou mluvu starých pánů a ne úplně dobře napsanou roli zlatokopky, byl jsem celkem spokojený. Atmosféra snímku, i když převážně smutná, je na druhou stranu docela příjemná, pohodová, sem tam se najde něco k zasmání, ale i k zamyšlení. Jinak film samozřejmě stojí na 2 kmetech, resp. na perfektním Peterovi O'Toolovi. Konec byl docela logický a já tenhle pohled na vyrovnávání se se stářím a nalezením nové Venuše (což nejspíš potkává většinu mužské populace) hodnotím slušnými 4*. "Nešahej na mě!" - "Na chvíli jsem si myslel, že mi neslouží nohy." - "To není důvod se na mě pověsit. Prostě normálně spadni na zem." (13.08.2012)

Úžasně poetický snímek o ambivalenci stáří. Občas je krásné, občas samotářsky depresivní, občas hřejivé, občas mrazivě kruté. Ale hlavně je to součást života a ne jen čekání na smrt. A přesně v tomto duchu Roger Michell natočil svou Venuši. Nálada střídá náladu nepostřehnutelně lehce, zčásti díky mistrovskému výkonu Petera O'Toolea a Leslieho Phillipse, z části díky morbidnímu, ale přesto laskavému humoru. Humor je to co drží postavy svěží a plné života, a stejnou službu odvádí i pro film. Tohle se režisérovi opravdu povedlo, takhle vyvážit pocitovou složku je opravdu kumšt. Herci jsou, jak už jsem naznačil, perfektní, přirození a své role zvládají hravě a s nadhledem. To platí i o mladičké Jodie Whittaker která si zde užila svůj debut. Je to druhé nenápadné drama ve kterém jsem ji měl možnost vidět, a už si hlasitě řekla o zařazení do seznamu mých oblíbených hereček. (15.01.2012)

Mužský kontrapunkt k ženské Matce, který místo stařecké uslintanosti přichází s fetišizací. Místo dramatu spíš komedie, ale hořká, překvapivě rychle plynoucí, ale chladná a odtažitá, nejhůř vykalkulovaná a dramaturgicky neuvěřitelně vychytralá a laciná ve všech zvratech, v závěru dokonce i schématická. Scénáristicky vynikající, i když ty odstředivé momenty s přáteli a "bývalou" manželkou jsou redundantní, navíc narušování fikčního světa vytrhává z fikce a v tom okamžku divák ztratí kontakt s dílem. Ale pokud někdo na tuhle spíš televizní inscenaci, moc málo využívající zajímavý motiv zrcadlení, zavítá, je to kvůli O´Tooleovi a scénáři. V tomhle ohledu by, předpokládám, neměl být zklamán. (22.07.2007)

Snímek o stáří, jemuž se daří vyhnout se patetičnosti, aby jeden hledal s lucernou. Venuši se přinejmenším tohle daří (skoro) na jedničku, přičemž rozumným způsobem tematizuje taková tabu, jako když ne sexuální, alespoň citový s hutně fyzický vztah osob toho nejrozdílnějšího možného věku. Kromě neokoukanými postřehy a marností provázející vědomí blížícího se konce prodchnutého scénáře a hudby sestávající z klasických kousků (Dvořák, Mozart, Satie), melancholických motivů a celkem svěžích písniček Corinne Bailey Rae, trčí z filmu nejvýrazněji neopakovatelný Peter O'Toole, jehož ztvárnění muže, podstatně křehčího, než jakým skutečně je (nebo v době natáčení byl) zůstane pro mě asi jeho nejpůsobivější rolí. Způsob, jakým jaksi zoufale a zároveň elegantně a s umem hodným titulu professor-of-a-pussy (jak se o něm vyjádří jiná postava) usiluje o svou pozdní múzu vyvolává sympatie, jaké by se podařilo dosáhnout jiné geronto-hvězdě stříbrného plátna stěží. Velmi dojemný film. (06.08.2012)